Manželství Boženy Němcové? Bylo lepší, než jsme si mysleli

Silná, emancipovaná žena s mimořádným osudem, která toužila po svobodě a rovnosti mezi lidmi. Tak se v minisérii Božena pokusily přiblížit českou spisovatelku scenáristky Hana Wlodarczyková a Martina Komárková.

„Snažíme se o ní vyprávět jako o ženě, která žila v bouřlivých dobách a jen shodou okolností se stala spisovatelkou,“ vysvětlují a připomínají slova profesorky Jaroslavy Janáčkové, že Božena byla ženou krizí, což bylo její štěstí i neštěstí.

„Božena měla stále něco symbolizovat, pořád se traduje, že za něco bojovala a že byla průkopnicí feminismu. Nebojovala však za nic a feministky asi naštveme, ale neměla ani žádný program. Ona taková prostě byla. Z nově se prosazujících myšlenek si vždy vybírala jen to, co odpovídalo její povaze a představám, takže měla ideje a ideály, ale určitě nevyznávala žádnou ideologii. Chtěla rovnoprávnost člověka s člověkem, nikoli primárně jen mužů a žen. Stejně tak chtěla postavit na roveň i služku ženě z vyšších vrstev,“ vysvětluje Martina Komárková.

Obě autorky stejně silně zaujala i osobnost o patnáct let staršího a vlastenecky smýšlejícího Josefa Němce, který dosud zůstával stranou pozornosti filmařů. „Bez Josefa by se Barbora především nestala Boženou. Nejspíš by se nikdy nedostala do vlastenecké společnosti. Teprve ta jí dala možnost vyniknout – a ona chtěla vyniknout! A kdyby s Josefem neprožívala těžké životní situace, možná by ani neměla takovou potřebu psát. Na druhou stranu byla tak silná, že si dokázala uhájit svoji svobodu a autenticitu, a uhájila by si ji patrně i s jiným manželem a v jiných podmínkách,“ soudí Wlodarczyková.

„Věř mně, že ty ta jediná duše na světě jsi, která mně síly v této bídě podává, bez tebe kdoví kde bych už byl, proto jsem nejradši jen tobě nablízku, a bez tebe je mi svět planej,“ napsal Boženě její manžel Josef na sklonku roku 1856 z Korutan, kde sloužil u finanční stráže. Po několikaletém odloučení od své ženy a dětí, s tajnou policií stále v patách, poslal své ženě vyznání, které prozrazuje, jak moc Boženu stále miloval, i když jejich manželství nebylo šťastné a od začátku je provázely prudké konflikty.

O šest let později, krátce před spisovatelčinou smrtí koncem ledna 1862, se jejich vztah za dramatických okolností definitivně rozpadne. Už těžce nemocná Božena před zuřícím Josefem ze společné domácnosti v Praze uteče, přičemž horečnatě sní o tom, že se díky své literární práci finančně postaví na vlastní nohy.

Do Korutan však předtím Josefovi odepisovala smířlivě a s mimořádnou upřímností. Přestože list z června roku 1857 je považován za její nejkrásnější dopis manželovi a je z něj i zřejmé, že Josef jí byl navzdory všemu stále velmi blízkým člověkem, není možné přehlédnout jeho nahořklý tón.

„Já bych Tě taky ráda viděla, mnohdy, když jdu na procházku sama nebo s dětmi, cítím se tuze osamělá a zatoužím po Tobě, ale naučila jsem se mnoho postrádat, tak i to. Myslím si zase, kdybys tu byl, že by to přece zase dle starého šlo, že bychom si nerozuměli, a tak se těším, že jsem alespoň paní svou,“ svěřuje se. Další řádky prozrazují i příčinu její skepse, kterou podle ní už nepůjde napravit. Jak se říká, „srdci neporučíš“.

„Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru v ní jsem pozbyla záhy…. Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví…. Právě v této případnosti měli by mužové vždy zapomenouti, že jsou páni, a chovati se k ženám, jichž si váží, co milenci.“ Božena se tedy v Praze rozhodně neoddávala snům, že by se mohli po přestálých krizích někdy znovu citově sblížit, k jakým se zřejmě upínal v Korutanech osamělý Josef.

Pod tak mocně napěchovanou rozbuškou nejspíš po návratu Němce do Prahy stačilo oběma manželům jen zlehka škrtnout.

Zatímco osobnost nekonvenční české spisovatelky začali už krátce po její smrti obdivovatelé přičinlivě tvarovat do mramorového pomníku a dozdobili ho aureolou národní mučednice, pro Josefa Němce mnohým z nich zbyl jen odsudek, který se traduje dodnes: Strohý i neúplatný úředník, neschopný porozumět umělecké duši, a tyran, který žárlil na manželčiny vzdělané milence i její talent.

V části českých vlasteneckých kruhů, kterou Božena svojí povahou a názory naopak už roky dráždila, se však ještě za jejího života zrodil opačný černobílý obraz. Spisovatelka v něm dostala roli lehkomyslné „rozhoďnožky“, která se nezajímá o domácnost a neumí hospodařit s penězi, čímž jako by byla omluvena Němcova pověstná „prchlivost“ neboli sklony řešit spory násilím.

Měšťanská společnost dbala na dobový manželský ideál s pevně danými rolemi a právy, které posvěcoval i zákon, a tak se ve svém soudu mnozí přiklonili na Němcovu stranu, nebo nad jeho chováním aspoň zavřeli oči.

Soužití Němcových provázely tedy už během jejich společného života škodolibé drby, odsudky i zjednodušující mýty, které jsou v povědomí veřejnosti zakořeněné dodnes. Podobně jako čtenářská iluze, že tichá, pokorná a naivně dychtivá Barunka z nejslavnější knihy Boženy Němcové Babička je totožná s mladou budoucí spisovatelkou. Idealizovaná představa do dnešních dnů čerpá i ze slavné stejnojmenné televizní adaptace (1971) režiséra Moskalyka s okouzlující mladinkou Libuší Šafránkovou v roli Barunky.

Dospívající Barbora však měla dost problematickou povahu, byla impulzivní a svéhlavá a s maminkou si příliš nerozuměla. Jako nejstarší z dětí panského kočího Johanna Pankla měla v rodině i neobvykle zvláštní postavení.

Ke spekulacím o jejím nemanželském aristokratickém původu přispívají kromě nejasností o datu jejího narození a panské výchovy ve Chvalkovicích, které se jí dostalo jako jedinému z Panklových dětí, ještě další poznatky. Například Tereza Panklová krátce po přestěhování rodiny z Vídně do Ratibořic očekávala, že kněžna Zaháňská uhradí v lékárně účet za léky pro nemocnou Barborku.

Letité spekulace historiků se však dodnes nepodařilo vyřešit, a tak se scenáristky shodly, že se budou držet ofi-ciálního data narození i původu, stejně jako to dělala samotná spisovatelka. Pro její životní příběh není podle nich tato okolnost podstatná. „Mě zajímá hlavně prostředí, které ji v dětství ovlivnilo a z něhož se po svatbě vydala do úplně jiného světa, a jakým byla člověkem,“ zdůrazňuje Komárková.

Jejich společnému rozhodnutí tyto spekulace přejít však předcházel i důkladný historický průzkum. Jednak nenašly doklady o tom, že by sama Němcová pochybovala o svém původu, jednak objevily i hodně shodných povahových a fyzických rysů po ženské linii – podobnost s matkou a s babičkou. „Někteří historici poukazují na Boženinu nevšední inteligenci, sebevědomí, pocit nadřazenosti, kvůli kterému ji automaticky řadí do vyšších vrstev. Nevím, jestli měla modrou krev, a už jsem to přestala považovat za důležité. Ona tu aristokratku v sobě žila, cítila se vyvolená a chovala se podle toho,“ vysvětluje Hana Wlodarczyková.

Po návratu z výchovy ve chvalkovickém zámku se konfliktní vztah „slečny Betty“ s matkou zřejmě musel ještě víc vyhrotit. Byla i hezká, muži o ni měli zájem, a riziko, že by mohla ještě jako svobodná dívka otěhotnět, nebylo malé. Kvůli své povaze byla pro rodiče zřejmě i obtížně provdatelná. A tak o patnáct let starší úředník finanční stráže Josef Němec, kterého Betty Panklová zřejmě zcela okouzlila a byl ochotný se s ní oženit i bez věna, představoval pro rodinu spásné řešení a pro Betty únik z napjatých rodinných vztahů a prostředí.

Němcovu osobnost širší veřejnosti podrobně přiblížila Magdalena Pokorná ve svém čtivém a v mnoha ohledech i překvapivém životopise Josef Němec. Neobyčejný muž neobyčejné ženy (2009). Mimo jiné z něj vyplývá, že vztah Němcových měl daleko k banálnímu měšťanskému manželství nejen kvůli jejich dominantním, konfliktním povahám, ale zejména proto, že oba sdíleli ideály roku 1848 a snili o společnosti, v níž si budou lidé rovni.

Oba po celý život měli vztah ke vzdělání, i když pocházeli z chudých poměrů, a jak se v knize ukazuje, i jejich spory kvůli Boženinu psaní možná nebyly úplně dobře pochopeny. Asi také s přispěním samotné Němcové, která si občas posteskla, že by z ní muž chtěl mít vzornou hospodyňku. Němec ji ale ve skutečnosti v její literární práci také povzbuzoval a po její smrti dbal na to, aby se na ni a její dílo nezapomínalo.

„Byl to také právě Němec, kdo ji přivedl do společnosti českých vlastenců a k české literatuře, protože ona do té doby četla jen německy a vyrostla v německém prostředí. Česky v mládí moc neuměla, a o existenci českých knih dokonce neměla ani tušení,“ zdůrazňuje jeho zásadní vliv na mladou manželku Martina Komárková.

„Fascinovalo mě, jaká pověst ho provázela, že to byl tyran, hrubián a primitiv, který zavinil její životní neštěstí, jak je to někdy vykládáno. Musela jsem se totiž sama sebe ptát, jestli je vůbec možné, aby tak silná žena, která si vždy dělala, co chtěla, něco takového dopustila. Jestli je možné, aby si nechala diktovat. Samozřejmě, že nenechala,“ dodává Hana Wlodarczyková.

Může se vám hodit na Zboží.cz: