Malířka Ivana Lomová restauruje vzpomínky na Prahu svého dětství

Než se začala na počátku 90. let věnovat malířství a volné tvorbě, nejdřív utekla k ilustraci jako její sestra Lucie.

Domy si ji však během let začaly samy nacházet. Na jejích realistických a zároveň lehce snových obrazech se objevuje architektura stále častěji, a z nejnovějších pláten vystavených v pražském Centru současného umění DOX se dokonce úplně ztratili lidé. Osamocené budovy se na jejích precizních olejomalbách téměř proměnily v jakési samostatné bytosti s vlastním životem a pamětí.

Ivana Lomová žije od dětství v Praze, přesněji ve Střešovicích. Na třicítce obrazů vystavených v DOXu se pokouší zrekonstruovat své vzpomínky na město, jak ho poznala v dětství a mládí. Vyhledává tedy místa, která se od 70. a 80. let minulého století téměř nezměnila, a snaží se je zaznamenat dřív, než úplně zmizí. Namalovala například známý výtah pater noster v Jungmannově ulici nebo různá zákoutí Nemocnice pod Petřínem, která stále zůstává v původním stavu.

„Při instalování výstavy jsem na okamžik osaměla v místnosti s obrazy bez lidských postav. V tu chvíli se mi vybavil pocit, který mě provázel během Velikonoc, když lidé kvůli koronaviru zmizeli z ulic. Najednou bylo možné bez překážek vnímat, jak je město nádherné. Domy působily mnohem závažněji a důstojněji. Vlastně jsem letos na jaře uviděla Prahu úplně jinak než kdykoli předtím,“ vysvětluje malířka, zatímco se v galerii proplétáme potemnělým labyrintem menších kójí. Náhle se průchod otevře do široké osvětlené místnosti. Z jejích stěn shlížejí bloky domů a linie ulic, jako bychom se ocitli uprostřed města.

Poprvé se Ivana Lomová pokusila zachytit tvář mizejících pražských budov už v 80. letech, když se začalo proslýchat, že se budou bourat staré Střešovičky. Naštěstí se tak nestalo a ona se potom obrátila k jiným tématům. Začala malovat obrazy, v nichž měli důležitou roli naopak lidé. Portrétovala manželské dvojice nebo se snažila zachytit nejrůznější scény ze života ve městě. Vznikly cykly kaváren i galerií.

Dnes se domnívá, že se měla o zanikající město svého dětství možná zajímat mnohem dřív. „Asi jsem s tím měla začít už před deseti lety, protože ta zákoutí se ztrácejí velmi rychle. A myslím, že za dalších deset let z nich nezbude už téměř nic. Někdy přijdu na místo, které mám rozmalované na obraze, a ono tam už stojí lešení a nic z toho, co jsem zaznamenala, už neexistuje,“ vysvětluje.

„Snažím se město co nejobjektivněji zmapovat, dala jsem si to vědomě jako úkol, a místy se dokonce neštítím ani popisnosti,“ dodává s úsměvem.

Její pohnutky však prý byly čistě emocionální. Skrývaly se za nimi nejrůznější střípky vzpomínek a pocitů: „Jsou to takové těkavé věci, které se nedají snadno zachytit a člověk si jich ani není úplně vědomý,“ vysvětluje, když se pokouší objasnit zdroj jakési zdrženlivé melancholie vyzařující z jejích obrazů.

Novými obrazy v podstatě navazuje na výstavu ve Špálově galerii před pěti lety, kde už ukázala pár scenerií z pražských ulic. Nově se začala víc zabývat také interiéry, většinou veřejných prostor, úřadů nebo čekáren u lékaře.

Daňový úřad na plátně budí respekt svojí strohostí, vysoký a prosvětlený průjezd domu působí trochu tajemně. „S vnitřními prostory je to ale trošku obtížnější. Málokdy se najdou takové, které se za desítky let vůbec nezměnily,“ dodává Lomová.

Občas prý není snadné se do nich dostat nebo si je v klidu prohlédnout. Například po budově Národního domu na Vinohradech ji při prohlídce a fotografování provázel průvodce. Přesto odsud přinesla výjev, který považuje za jeden z nejsilnějších. V předsálí stál opuštěný stůl s dvěma židlemi, který na ni zapůsobil až osudově.

Mezi scénami spojenými s dětstvím se však ocitly i některé novější. Patří k nim třeba pohled do holé, zářivě bílé čekárny pacientů s AIDS v Karlíně, která se na konci chodby otevírá do zeleného a prosluněného rajského dvora v pozadí.

Přestože v ulicích Prahy Ivana Lomová cíleně vyhledává místa svého dětství, nedá se prý říct, že postupovala systematicky. Řídí se spíš pocity a intuicí, přičemž často sehraje roli i náhoda. „Jdu městem, něco mě zaujme, a už si myslím, jaký z toho bude skvělý obraz. Jenže pak přijdu domů, proberu fotky a zjistím, že něco jiného je mnohem lepší, než co jsem původně měla v úmyslu malovat.“

Než vznikne obraz, nafotí desítky fotografií, z nichž pak v ateliéru hledá nejzajímavější. „Nepoužívám nic složitého, ani fotografie ve fyzickém slova smyslu, mám je jen v počítači,“ přibližuje svoji metodu práce.

Realistická olejomalba ve spojení s fotografickou předlohou může budit i zdání, že se malířka přiblížila hyperrealistům. Domněnce, že by měla s tímto výtvarným směrem cokoli společného, se však brání. „Hyperrealismus se snaží vytvořit dokonalou iluzi fotografického média, zabývá se povrchem. O to mně ale nejde, ani nikdy nešlo. Já se snažím vyvolat a znovu zrekonstruovat své vzpomínky, proto způsob, jakým nakládám s fotografickou předlohou, připomíná spíš restaurátorskou práci,“ vykládá.

Moderní stavební prvky na budovách, jako jsou plastová okna nebo nový podhled, proto na svých malbách beze všeho nahradí za prvky staré, původní. Dokonce prý někdy i přesune budovy v těsném sousedství, jestliže se mezi nimi objeví nějaká, která nezapadá do jejího konceptu: „Pro mě je hlavní moje představa. Vlastně se snažím to prostředí, které jsem znala, na svých obrazech znovu vytvořit. Je to cosi jako hledání výchozího bodu, které souvisí s pocitem domova a bezpečí, z něhož jsme vzešli.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: