Článek
Po mnoha menších galeriích jste dostal k dispozici velkorysý prostor. Byl jste nervózní při vymýšlení, jak ho plnohodnotně naplnit?
Vůbec ne, spíš naopak. Nikdy jsem tak velikou samostatnou výstavu neměl. Mohl jsem se rozmáchnout, chtěl jsem si hrát. Hned jsem věděl, že se bude dřevo hodit, a protože je ten prostor ze dvou stran prosklený, přímo vybízí k realizaci objektů.
Jedním z nich je z prken stlučená chatka pro dobré přátele, kolem dokola pak visí řada obrazů s chalupami nebo sruby. Dřevo je vůbec velkým tematickým odklonem ve vaší tvorbě.
Nebylo to tak, že bych si naordinoval změnu. Ono to postupně vyplynulo z mé dosavadní práce. Uvažoval jsem o tom, jak s námi doba cloumá, jak kvůli viru lidé unikají z městské civilizace na své chaty a chalupy. Nejen starší lidé se bojí o své zdraví, a tak tráví celé dny mimo města. Ta výstava je příběhem dnešní doby.
Je to zároveň návrat k přírodě.
To se mi na tom také líbí. Navíc roubenky a stodoly strukturou a barvou dřeva působí expresivně a výtvarně velmi zajímavě. Pracuju s tím úplně svobodně. Poslední dobou mám hodně nápadů, je toho teď ve mně dost. Dělám skici, kreslím, z trámů skládám sošky.
Ty chalupy vznikaly podle předloh?
Všechny jsou fantazijní, ale když jsme někde na výletě, směřují mé kroky vždycky na okraj vesnice. Tam obvykle objevím staré stodoly a stavení. Čerpám i ze svých dětských zážitků z jižních Čech. Můj strejda nimrod tam měl ohromnou stodolu se seníkem. Pamatuju si velká vrata, kolem napnuté kůže, vždycky jsem se lekl, když jsem viděl ty stažené zajíce.
Největší malba se skládá z pětatřiceti menších dílů. Vypadá jako dřevěný patchwork.
Zdálky dokonce připomíná ozdobný koberec. Jsou to průhledy, taková vymezení se před okolním světem. Začal jsem před dvěma lety na jednotný formát malovat prkna, a když jsem jich měl víc, rozhodil jsem je v ateliéru. Najednou z toho vykoukla docela přitažlivá množina. Baví mě opakující se struktura. Dřív z brouků, teď z dřevěných prken.
Jak do příběhu zapadá série portrétů muže, který si je a není podobný? Jednou je se zeleným obličejem, jindy má masku, pak mu červeně svítí uši.
Je to nikdo a všichni. Univerzální člověk, kterého trošku stylizuju a jehož výraz měním. Svou barevností naznačuje lidské charaktery a zároveň může připomínat broučí tělíčka, která jsem dělával.
Propojuje celou výstavu jako symbol soudržné rodiny, jíž tím chci vzdát hold. Lidé si v dnešní době svých nejbližších váží víc, stejně jako přátel, o které se můžou v nouzi opřít.
V podtitulu výstavy odkazujete na vašeho profesora Bedřicha Dlouhého. Proč?
Vzpomněl jsem si na své rané obrazy, které jsem dělal u něj v ateliéru na akademii. Dal mi za úkol, abych na větší formát věrohodně namaloval zátiší. Tak jsem zašel na zahradu, našel trámy, kus dřeva, přidal malířský stojan a drapérii. Na výstavu jsem tyhle malby zařadil jako vzpomínku na euforickou dobu po revoluci.
Jaký to byl profesor?
Hlavně srdcař, velmi vtipný muž s nádherným smyslem pro zvláštní druh humoru. Má obdivuhodný přístup k tvorbě. Jako studenti jsme s ním hodně diskutovali, popisoval nám své pocity, vysvětloval, jak to s uměním má. Ono to stačilo. Vnímavý člověk pochopil, jak k tomu má přistupovat. Dokázal krásně a s nadšením vyprávět. Rád na ta léta vzpomínám.
Blíží se vaše jubileum. Kam byste se chtěl po šedesátce umělecky vydat?
O tom neuvažuju. Doteď jsem se nechal vést svými nápady. Někdy je to i pro mě samotného překvapení. Pravdou je, že jsem se párkrát dostal do slepé uličky, ale se dřevem se cítím dobře.
Může se vám hodit na Zboží.cz: