Malíř Jiří Hauschka: Nic jiného než malování mě nezajímá

Ještě mě nepohřbívejte! Monografie se vydávají mnohem mladším lidem, než jsem já. V obchodě, který je v Londýně pod muzeem moderního umění Tate Modern, jsou publikace věnované nejen těm, kteří mezi námi už nejsou, ale i mladým umělcům. Dnešní svět je zrychlený, možná i trochu zvrácený.

Vždyť se vykupují už práce studentů na školách s tím, že z toho třeba jednou něco bude, když se stanou slavnými.

Jsou v ní dva texty. Jeden je od Edwarda Lucie-Smitha, na ten jsem velmi hrdý. Fantastické je, že mě zařadil do své knihy o světě umění Movements in Art since 1945. Nestane se tak často, aby si někdo vybral do tak prestižní publikace českého umělce, včetně uveřejnění jeho obrazu. Je tam ještě malíř a grafik Jarda Valečka, ale jenom zmíněný v textu. Jsem v kapitole mezi Banksym a Andym Warholem.

V mé monografii je i text Martina Dostála a jeho rozhovor se mnou. Kunsthistorik vaši tvorbu potřebuje někam vpasovat a Martin našel polohu, která mi je velmi blízká. Začal mluvit o twinpeakovském světě. Zdánlivě obyčejném, ze kterého vystupují zvláštní věci. Na jedné mé vernisáži říkal: Vidíte lesy, ale nejste si jistí, jestli za tím stromem není zrovna nějaká mrtvola.

Martinův podíl na výsledné podobě monografie, ať už po obsahové, nebo vizuální stránce, byl zásadní. Bez jeho zásahů by ta kniha nebyla tak skvělá.

Určitě. Vždy hledám za stromem ne zrovna mrtvolu, ale něco víc. Člověk se nemůže dívat jenom na to, co vidí, ale i co je za tím.

Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, chtěl jsem malovat a nic jiného mě nezajímalo. Kdybych mudroval, co všechno mi hrozí, že třeba nebudu mít peníze, neuživím se, nikdy bych se tak nerozhodnul.

Posledních třicet let jsem dělal v reklamě, vybral jsem si ji, protože mi byla kreativita, kterou musíte vynakládat, hodně blízká. A abych měl na živobytí, zůstal jsem v reklamě co nejdéle.

Ano. Už v době, kdy jsem byl v reklamě, mě částečně živily prodeje obrazů.

Jak se všechno otevřelo, splašili se ve mně hormony a musel jsem začít poznávat svět. V roce 1990 jsem skončil s prací v šumperské nemocnici a chtěl jsem odletět do Ameriky. Nakonec jsem skončil v Itálii a dělal sběrače ovoce, pomocné práce v kuchyni a v nemocnici jsem se díky své zdravotnické minulosti staral o jednoho člověka. Naučil jsem se samostatnosti a také jazyk. Italsky jsem do té doby neuměl.

Když jsem se vrátil do Česka, ještě chvíli jsem k nám s jedním italským kamarádem dovážel vína. Teď mi má obchodní zkušenost pomáhá, protože najednou nemám problém vidět obraz jako něco, co se má zobchodovat. Když začnete dělat něco z vlastního nitra, nechcete se o výsledek až tak dělit.

Nikdy jsem se nechtěl prvoplánově někomu líbit. Někde jsem našel akvarel, který jsem vytvořil snad v sedmi nebo deseti letech. Byly na něm Hradčany a já si uvědomil, že jsem už tehdy měl výtvarné vidění jako dnes: barevné celky objímané liniovou skladbou, která všemu dává prostor a obsah.

Podle mě je to mimo jiné tím, že jsem v dětství vnímal hory, zvlněné jesenické kopce. Tato krajina mě utvářela ve výtvarném jazyce. Inspirace barvami přišla asi před šesti let, když jsem se vracel od mámy. Byl podzim, projížděl jsem Jeseníky a ty neuvěřitelně hrály barvami.

Ve slunci se měnily, barevné spektrum se stačilo ukázat celé. Zastavil jsem na místě, kde byly barvy všechny, červená, hnědá, modrá, některé tóny šly do fialova. Od té doby se to podvědomě promítá i do mých obrazů.

To je pravda, lidí začalo přibývat po seznámení se se stuckismem, který bývá na lince vývoje výtvarného umění přirovnáván k něčemu, jako je lidská škola. Moc se mi líbil přístup stuckistů. Dávali velký prostor i těm, kteří za sebou neměli renomované výtvarné školy.

Myslím, že za vším stojí mé vzpomínky z dětství. Nevystupují však přede mnou najednou jako ucelené obrazy. Jdu po ulici, čtu knížku, poslouchám lidi, slyším nějakou myšlenku a najednou se mi vše spojí se situací, která někde proběhla před dvaceti lety. Někdy si jen napíšu, co vidím, někdy si popíšu barvy, rozepíšu si to, jak musí obraz vypadat. Když začnu skicovat, může se ale vše vyvíjet jiným směrem.

Jsem na to hrdý. Tehdejší ředitel Národní galerie Milan Knížák poslal na jednu mou výstavu, jež byla shodou okolností hned proti Veletržnímu paláci, kurátorku, která vybrala dva obrazy s tím, že až výstava skončí, vezmou si je. Knížák pak přišel osobně, její výběr zrušil a řekl, co chce on. Maloval jsem v té době dálnice, a podle mě si vzal jeden z mých nejlepších obrazů.

Milana Knížáka mám rád, i když je kontroverzní osobnost. Kdyby ale byla příležitost mu poděkovat za to, co pro mě udělal, neváhal bych.

Když jsem viděl v devadesátých letech katalog plný věcí, které dělal, včetně nábytku, ohromně mě to nakoplo a inspirovalo.

Jsou lidé, kteří ode mě mají víc obrazů. Ti se ale umění věnují cíleně, sběratelství je pro ně dlouhodobá záležitost. Někteří majitelé mých maleb jsou ale doslova z ulice.

Když jsem měl první menší výstavu v Londýně v galerii, která sousedí s Victoria parkem, vyhlédnul si mě muž se psem. A potom mi napsal mail: Hele, byl jsem venčit psa a stavil se v galerii. Na tvé výstavě se mi moc líbil jeden obraz, chtěl bych ho koupit.

Přes mail jsme se domluvili, na splátky mi pak asi během půl roku obraz zaplatil. V Česku si mě zase jedna dvojice nadělila jako svatební dar. Existují malosběratelé, lidé, kteří nechtějí mít doma obrázek z IKEA, ale raději Hauschku.

V mém životě přicházely věci postupně, situace, sběratelé, kteří měli o mé malby zájem, výstavy. Byly to kroky, které se vzájemně propojovaly a navazovaly na sebe. Nechávám vše plynout, ale za své aktivní účasti. Nemám pocit, že bych musel něco znásilňovat.

Velkou oklikou, ale vracím se do italského světa. Česká společnost Art Lines mi pomohla udělat expozici obrazů v Benátkách, kde sama představila české skláře v rámci Venice Glass Weeku. Asi šest let také spolupracuji s galerií v Turíně, ve které jsem měl už dvě výstavy.

Teď mě prosadila na výstavu v trentinském Roverettu. Tři Italové a já vystavujeme v tamní galerii s nádhernými freskami.