Článek
Co vás k tomu dílu přivedlo?
Nedávno odvysílaná televizní minisérie mě inspirovala hlavně uhrančivou přesvědčivostí. Vzpomínám si, že v roce 1986 byl krásný slunečný den. To mi bylo šest let. V době katastrofy jsme šli s rodiči natírat zábradlí, které patřilo lyžařskému oddílu. Pod širým nebem jsme strávili několik dní a nic netušili.
Po zhlédnutí seriálu mi došlo, jakou hrůznou roli tenkrát sehráli politika a politici. Pro obraz jsem zvolil ovčí lebku jako symbol nevinnosti a čistoty, která levituje nad stolem. V horní levé části, v mlze za kopcem, je hořící jádro, které ještě doutná, zatímco v pravém rohu je modré nebe jako vzpomínka na krásný jarní den. Při malování mě bavilo vymyslet si vlastni černobylský příběh, jenž se mohl i nemusel odehrát.
Jak dlouho dílo vznikalo?
Obraz jsem namaloval hned po zhlédnutí televizní minisérie. Bylo důležité udržet si čerstvou emoci, kterou jsem v sobě měl. Vznikl zvláštní, až úzkostný zážitek. Olejomalba mi trvala pouhé tři dny, které vyplnila intenzivní práce. To představuje v mém případě velmi krátkou dobu, protože průměrná doba malování mých obrazů je více než měsíc, někdy i dva.
Martincův nový obraz inspirovaný černobylskou katastrofou.
Stojí dílo samo za sebe, nebo je součástí většího celku?
V ateliéru mám rozpracovanou druhou verzi Černobylu, která bude navazovat na první obraz. Změní se jen atmosféra osvětlení. Půlka obrazu bude ve tmě a levou část pozvolna ozáří sluneční světlo. Je možné, že budu v černobylské minisérii ještě pokračovat.
Je možné dílo vidět na internetu online?
Ano, obraz je prezentován na mých webových stránkách www.hynekmartinec.com.
Zpřetrhala vám nějak pandemie koronaviru plány?
Pokud pominu tragédii, kterou napáchal virus na lidských životech, osobně mi pandemie život příliš nezkomplikovala. Naopak se mohu více soustředit na práci v ateliéru, v němž panuje až nábožný klid.
Co se ale změnilo, je tempo malování. Paradoxně se ještě zpomalilo. Nikam nespěchám, a užívám si to. Na izolaci jsem totiž zvyklý. Nepotřebuji se denně stýkat s lidmi a vyprávět jim své zážitky.
Až se galerie otevřou, plánujete nějakou výstavu?
V současné době pracuji na velké figurální sérii obrazů. Navazuje na mou výstavu Voyage to Iceland, která proběhla ve Šternberském paláci v Praze ve spolupráci s Národní Galerii a Galerií Rudolfinum v roce 2018. Byla to přehlídka prací navazujících na barokní sloh, ve které jsem hodně citoval staré mistry, jakými jsou Peter Paul Rubens, Anthony van Dyck nebo Jusepe de Ribera.
Když jsem ale přemýšlel, jak rozvinout tuto myšlenku, rozhodl jsem se, že začnu dělat vlastní kompozice a vytvářet příběhy, které jsou protkány minulosti i současností. Neustále mě fascinuje cestování v čase a vytváření mostu mezi nimi. Mé baroko se tak probudilo z monochromatického období do barevného světa mých vizi. Až bude série dokončena, rád bych ji v roce 2021 vystavil v londýnské galerii Parafin.
Je už hotový váš obraz inspirovaný smrtí zpěváka Davida Bowieho?
Tento nápad si zatím nechávám na konec svého pobytu v Brixtonu. Až se jednou budu muset odstěhovat do jiného ateliéru, rád bych v Brixtonu zanechal obraz věnovaný rodnému místu Bowieho.
Na čem nyní pracujete?
V současné době vystavuji na skupinové výstavě v National Museu ve Stockholmu. Probíhá tam přehlídka malířů, kteří se věnují právě odkazu klasického umění. Je velká škoda, že výstava musela být kvůli pandemii uzavřena. Ale za měsíc by se měla přemístit do Atenea, uměleckého muzea Národní Galerie v Helsinkách.
Je to velká výstava plná zajímavých umělců, jakými jsou Mariana Abramovičová, Jeff Koons, Glenn Brown, Jenny Savilleová či Jake a Dinos Chapmanovi. Z výstavy jsou pro mě nejcennější kresby Raffaela Santiniho.
Až pandemie dovolí, tak bych se měl na podzim zúčastnit projektu, který připravuje kurátor Otto M. Urban pro pražskou Galerii Dox. Téma výstavy Vanitas mě totiž dlouhodobě zajímá.