Lucie Vondráčková: Zpívat o lásce je pro mě odvaha

Vzniklo to krásně organicky. Nejdříve jsme si se spolutvůrci alba řekli, že zkusíme udělat jednu písničku. Braňo Jančich mi poslal Vzkaz v láhvi a já hned řekla, že tuhle věc musím zpívat. Okamžitě se mi totiž zaryla do srdce.

Spolupráce potom plynule pokračovala. Začala jsem víc jezdit do Bratislavy, kde jsme natáčeli i skládali, a všechny nás to bavilo. Byla to příjemně dobrodružná cesta.

Pár svých textů jsem měla na každé desce, ale nikdy jsem je neposílala do světa jako singly. Původní text Vzkazu v láhvi napsal Marián Brezáni. Z mého pohledu byl ale hodně mužský, můj pohled na lásku a emoce s ní související je trochu jiný. A tak jsem v něm dost věcí změnila a z mužské písničky se stala píseň daleko křehčí, ženská. Podílela jsem se pak na textu další skladby a u jiné jsem spolupracovala na hudbě.

Vždycky jsem ráda poslouchala Marii Rottrovou a Lenku Filipovou. Obě celou dobu zpívají o lásce a je to balzám na duši. A tohle mé album je o lásce. Někdy o té zakázané, jindy o té, která se nepovedla, i o té, jež teprve přijde. Na desce je škála pocitů spojených s láskou.

Poezie, hudba i beletrie se ve finále nejčastěji točí kolem lásky. Je jedno, jestli jde o příběh zasazený do války, současnosti nebo jiné doby. O lásce zpívám ráda a mám pocit, že o ní zpívat mám.

Každá deska, kterou jsem vydala, byla obrazem toho, co jsem v dané době prožívala a zažívala. Má alba lze tedy vnímat jako mé deníky. O svém soukromém životě nerada mluvím, nedělám to ani na sociálních sítích. A tak jediné místo, kde je možné jakési informace o něm dohledat, jsou texty písniček.

Asi ano, měli by rozhodně lepší a přehlednější mapu mého života. Jejich chyba ale je, že můj umělecký svět oddělují od toho soukromého.

Tématu lásky jsem se ve svých písních zpočátku vyhýbala. První album jsem vydala, když mi bylo třináct let a když jsme na něm pracovali, říkala jsem své mámě Haně Sorrosové, která většinu textů psala, aby v nich nebyla láska. Takhle to bylo až do mých jednadvaceti let, kdy vznikla deska Manon. Další album May Day bylo rockovější, na něm láska také moc není.

Potom jsem si ale řekla, že do toho šlápnu a nebudu se bát pojmenovávat věci, které prožívám. Mé texty se tím pádem staly osobnější. Poprvé to bylo na albu Boomerang z roku 2005. Bylo v tomto ohledu průlomem.

Když ale zpíváte o lásce, slíznete si to od kritiků, pro které je láska banalita a myslí si, že zpívat o ní je dětinské. Já si naopak myslím, že je to velká odvaha. A do své neodvahy už se vracet nebudu.

Láskověty je slovo, které ve slovníku opravdu nenajdete. Vymyslela jsem si ho sama. Jsem lingvista, který miluje český jazyk, stejně tak mám ráda gramatiku jiných jazyků. Pokud jde o texty i vše další, co se týká jazyka, jsem přísná. Ráda vymýšlím nová slova, protože si myslím, že do evoluce jazyka patří. Láskověty je ten příklad. Potřebovala jsem popsat pocit, který se u mě dostavil.

Slovo hříchotěsná vymyslel textař Marián Brezáni. Když už jsme spolu trávili ve studiu delší čas, pochopil, že mám nová slova ráda. A tak přišel s tímhle výrazem a já byla nadšená. Je přesně podle mého gusta.

Nejsem fanouškem podobných kroků. Stejně jako v angličtině, i v češtině se spousta věcí zjednodušuje. Jenže mně se líbí košatost a jemná složitost češtiny.

Jakmile třeba začne debata o tom, že se nebude dělat rozdíl mezi měkkým i a tvrdým y, jímá mě hrůza. Přitom zrovna tohle mi přijde na češtině zajímavé a zábavné. Ano, je to složité, děti se s tím ve škole perou, ale do češtiny to patří a ony se něco učit musí.

Zůstanu s dovolením na Slovensku. Už před lety mě svou textařskou prací uhranul Kamil Peteraj. Poprvé jsme se potkali ve studiu asi před dvaceti lety. Při natáčení mého nového alba jsme se setkali znovu a já měla trému. Napsal mi na desku dva krásné texty a přišel do studia na natáčení. Psal pro tolik skvělých muzikantů a najednou trávil čas se mnou.

Byla jsem nervózní, připadala jsem si, jako když točím první písničku. Opět se však ukázalo, že velikáni a legendy jsou pokorní lidé. Jsou sice přísní, ale velmi chápající.

Vždycky jsem zbožňovala melodiku osmdesátých let. V devadesátkách se trochu vytratila, zejména v tanečních skladbách. Proto se k osmdesátkám po celou svou kariéru vracím a je zajímavé, že teď je to takříkajíc trendy, protože to dělají mnozí další ve světě i u nás. Mám radost, že to, co bylo vnímáno před lety jako negativní, je dnes moderní.

Víte, ráda tancuju, takže potřebuju, aby na každém mém albu byly tři čtyři písně, které jsou taneční. Stejně tak mám ale ráda folk, kterého se na každém albu také dotknu, byť třeba jen letmo. Na Láskovětách se to stalo v písni Honza, kterou jsme natočili s kapelou Kandráčovci. Každá má deska si možná stylově dovoluje moc, ale já si nemůžu pomoct.

Všichni se tomu musíme přizpůsobit. Ze svého pohledu říkám, že pokud mi často bylo kritiky vyčítáno, že zpívám, hraju ve filmech či divadle a ještě dabuju, místo abych se soustředila na jednu věc, teď mi to pomohlo přežít.

Kdybych dala na ty rady a zůstala třeba jen u zpívání, asi bych se v posledních dvou letech utrápila. Díky tomu, že dabuju, což zbožňuju, natáčím filmy a dělám to, co je povoleno, přežila jsem. Publikum na koncertech mi ale chybí.

Naprosto. Setkávám se s tím, že když člověk ve své práci něco přepálí a dělá toho moc, zacyklí se a může takzvaně vyhořet. Sama jsem si to zažila.

Teď už mám v sobě kontrolku, která mi řekne, že jsem si toho v jednom oboru nabrala moc. Mohu si odpočinout tím, že dělám něco jiného, a načerpat při tom síly, abych se zase dokázala na práci těšit. Bez radosti ji dělat nelze.

V jednu dobu jsem hrála třicet divadelních představeních v měsíci. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem už pořádně nevěděla, kdo jsem. Začal mi odcházet hlas, přestalo mě poslouchat tělo a dalo mi tím najevo, že mám zastavit. Dlouho jsem ho neposlouchala, ale nakonec jsem slevila. Teď je zase všechno v pořádku. Těším se ze všeho, co dělám.

Může se vám hodit na Zboží.cz: