Článek
Pomohlo vám v začátcích Gingerhead působení ve slavných kapelách?
Naše minulost nám pomohla, ale ne výrazně. Začátky jsme si museli oddřít jako každá jiná kapela. Někdy jsme hráli jen za párek a pivo. Jednodušší je to naopak v mediálním světě, protože lidi z něho většinou známe.
Na začátku devadesátých let jste byl u zrodu skupiny Walk Choc Ice. Jaká byla tenkrát na české scéně atmosféra v porovnání s tou stávající?
Je v tom obrovský rozdíl. V devadesátých letech lidé chodili nejenom na koncerty známých kapel, ale i těch neznámých. Vzpomínám si, že jsme v roce 1992 jeli s Walk Choc Ice hrát takříkajíc na blind do Tábora. Byl to náš snad druhý koncert a vyrazili jsme na něj proto, že jsme tam měli kamaráda, jenž v tamním klubu řekl, že má kámoše, kteří mají novou kapelu a rádi by přijeli zahrát.
Přišlo tam na nás asi tři sta lidí, což už by se dnes nestalo. Už jen v tom je mezi těmi obdobími podstatný rozdíl. Tenkrát bylo v Praze čtyřicet nebo padesát klubů, ve kterých byly denně živé koncerty, na nichž byli diváci. Dnes muzikanti musí vytvářet ke každému koncertu události na Facebooku, opakovaně zvát lidi, a když jich dorazí osmdesát, jsou z toho nadšení.
Vaše první písničky měly anglické texty. Přitom dobře víte, že v Čechách u diváků lépe funguje čeština. Proč jste na to hned nedbali?
Když jsme začínali, ne všichni v kapele jsme se dobře znali. Sešli jsme se a čekali, co z toho bude. Naše zpěvačka Eliška byla zvyklá si psát texty sama a anglicky. Chtěli jsme se vzájemně ovlivňovat a tvořit každý, jak mu je to přirozené. Byla to skupinová práce, která nám taky ukázala vzájemně naše silnější i méně silné stránky.
Už na začátku vzniklo víceméně na zkoušku pár českých textů. Když jsme písně s nimi zařadili do koncertního programu, ukázalo se, že na ně lidé reagují lépe, protože jim rozumí.
O formě textů jsme tedy už na začátku existence kapely diskutovali. První singly a EP ale byly v angličtině.
Skupina Gingerhead vydala své první album.
Album Jediný, na čem záleží už má české texty. Kdy došlo k rozhodnutí odejít od angličtiny?
Na konci roku 2017 přivedla naše zpěvačka Eliška na svět druhé dítě. Řešila pak logicky více své mateřské záležitosti, kapela nehrála a já cítil, že stagnuje. Vytrácela se i sounáležitost mezi námi a já si říkal, že to musíme znovu nakopnout.
Věděl jsem, že jakmile se vídáme, jsme na zkouškách a tvoříme, lidsky se k sobě víc přiblížíme. Semkneme se. Navrhl jsem tedy, že vydáme album. Nějaké písničky jsme měli, další jsem dopsal, a protože se Eliška nemohla kvůli mateřství tolik věnovat psaní anglických textů, řekli jsme si, že zkusíme české. Většinu jsem napsal já, další přidali Matěj Lipský, Mirek Krutina a Tomáš Roreček.
Zvuk kapely se na nové desce přiblížil k popu. Souvisí to se změnou jazyka v textech?
Nesouvisí, protože to byl záměr. V kapele jsme dva kytaristé, Maťo Mišík a já. Každý jsme úplně jiný. Zatímco Maťo má kytary a výbavu naprosto v pořádku a všechno technicky detailně vyřešené, protože tu techniku kolem kytar miluje, já nevím, jaké mám na kytaře snímače, a jsem rád, když si vzpomenu, jaké struny si mám koupit. Řeším hlavně písničky a je mi úplně jedno, jakou mám šňůru nebo krabičku. Spíš se snažím mít toho co nejméně, protože mě bytostně nebaví řešit tyto technické záležitosti.
Naopak mě v hudbě baví její barevnost a skládání. Nejde jen o zvuk kytar, ale také kláves. A protože na tvorbu nových písniček neměli ostatní z kapely tolik času, více jsem se na celku podílel a snažil se s jejich barevností pohrát. Proto jsou na desce více slyšet klávesové plochy, proto je v porovnání s našimi minulými nahrávkami tak pestrá.
Zahráli jste už nové písně fanouškům na koncertě?
Na albu je třináct písniček. Šest z nich jsme hráli už na loňských koncertech, sedm ještě lidé naživo neslyšeli. Chtěli jsme je představit 26. března na křtu a potom na jarním koncertním turné. Ty ale z důvodu pandemie nemohly proběhnout, takže nové skladby na svou živou premiéru čekají. Náš křest plánujeme uskutečnit na podzim, už se na to živé hraní moc těšíme.