Článek
Jak moc jste o roli v tomto snímku usilovala?
Ani jsem ji nechtěla, ale tak nějak jsem ji vzít musela. Louis se mě už při psaní scénáře ptal na různé otázky, přehrávala jsem mu všechny postavy, aby viděl, jak funguje dialog. Takže jsem do toho filmu byla zapojená hned od začátku.
Jaké bylo pracovat se svým manželem?
Myslela jsem, že ho dobře znám, ale když režíroval, stal se z něj někdo, koho jsem ještě nepoznala. Myslím, že i on v sobě objevil někoho nového. Na place mezi námi panoval klasický vztah mezi režisérem a herečkou.
Nosili jste si práci domů?
Od začátku bylo toho filmu u nás doma plno. Prostě pracujeme tak, že jsme do projektu hodně ponoření. Nevadí mi to. Čtyři týdny se to dalo vydržet. Víc už bych ale asi nezvládla.
Máte ráda svou postavu Marianne, která svého staronového milence pošle za jinou, aby dívka naplnila svou touhu a přestala jejich vztah ohrožovat?
Velmi. Ale nebylo vždy snadné ji hrát. Někdy se chová dost zvláště. I tak doufám, že nějaké ženy inspiruje. I já bych se od ní mohla hodně naučit, jak být silná, vědět, co chci, být ochotná riskovat a ztratit lásku, abych ji upevnila. Podle mě je Marianne hodně odvážná.
Laetitia Casta ve filmu Věrní nevěrní.
Měla jste někdy problém Marianne porozumět?
Někdy nerozumím ani sama sobě. Takže jsem přijala její záhadnost a snažila se být empatická. Proto je pro mě Marianne tak zajímavá.
Dala by se Marianne porovnat s hrdinkou vašeho předchozího snímku Arletty, slavnou herečkou, která za války milovala ženy i německého důstojníka?
Ano, i když Arletty byla jako šampaňské, trochu umělosti, hodně ohňostroje, okázalá a provokativní. Marianne je diskrétnější, protože se pohybuje v politice. Musí být pohotová, o krok napřed před ostatními. Podle mě ale není manipulativní jako její chytrý syn. Je jako bohyně Athéna, vyzrálá, napřed a čeká, až ji ostatní dohoní.
Podle Louise Garrela jsou Věrní nevěrní filmem o lidech, kteří neradi mluví o svých emocích. Vy své city vyjadřujete?
Já o svých emocích mluvím, ale někdy chci něco říct a vyjádřím něco jiného. To je ale asi lidské. Není snadné porozumět tomu, co se v nás odehrává. Možná i proto jsem herečkou. Mám v sobě plno emocí, které ze sebe musím dostat. Jinak se necítím dobře.
Změnil tento film nějak váš náhled na vztahy?
To ne, ale změnil něco jiného. S Louisem sdílíme řadu věcí, ale při natáčení jsem zjistila, že já mám svůj kreativní svět a on svůj. Tato práce je hodně osobní. Byla jsem sama sebou před naším vztahem, budu i po něm, na place se proto musím věnovat i sobě, nemůžu se nechat jen využít něčí vizí. Myslím, že jsem se jako herečka stala jistější sama sebou.
Máte kromě filmů další kreativní zájmy?
Ano, považuji je za důležité. Ráda vyrábím keramiku, ráda píšu. Napsala jsem a zrežírovala krátký film Ve mně, který se promítal v Cannes v Týdnu kritiky a dokument, který teď musím zkusit prodat do televize. Ty filmy jsem si udělala pro sebe. Nechce se mi vždycky čekat na ostatní.
Láká vás i režie celovečerního filmu?
Nevím, není to snadné, zvlášť v téhle době. Nejen, že musíte mít dobrý scénář, také je těžké najít peníze. Vyžaduje to spoustu energie. V podstatě musíte být blázen, abyste chtěli natočit film. Ale baví mě pozorovat ostatní lidi při hraní víc než být sama pozorována.
Režisérky teď mají díky hnutí Me Too o něco lepší postavení. Jaký máte na tuto revoluci názor?
Dobrý, mám ráda revoluce.
Laetitia Casta na festivalu v Cannes.
Jako dvacetiletá jste zvala bezdomovce na oběd, a když se vám chtělo, zatančila jste si v supermarketu. Stále děláte podobné věci?
Pořád dokážu být spontánní. Na oběd jsem ale tehdy nezvala bezdomovce, ale hudebníka, který hrál na ulici. Pozvala jsem ho s tím, že mi za jídlo něco zahraje.
Jako klíč k úspěchu modelky jste kdysi zmiňovala nutnost mít osobnost a názor. Co je podle vás klíčem k úspěchu herečky?
Umět se rozhodnout, ne podle toho, co je dobré pro vaši kariéru, ale co je dobré pro vás. Rozhodnout se srdcem. Z takového natáčení si vždy něco odnesete, i když samotný film třeba moc dobře nedopadne.