Článek
Kytici zná každý minimálně z hodin literatury, nebo alespoň ze stejnojmenného filmu režiséra F. A. Brabce z roku 2000 (ten byl přítomen i na slavnostním otevření výstavy). Autorka v ilustracích nešla nejjednodušší vizuální cestou, totiž „doslovným“ zobrazením v podstatě hororových témat. Jistě, bylo by efektní vystavit práce plné krvavých skvrn, usekaných hlav či všemožných dalších údů, ale ona k tématu přistoupila z jiného úhlu pohledu.
Jejími hlavními estetickými zbraněmi jsou snovost, symbolika a náznak, ne však prvoplánové zobrazení zla. Každé dílo představuje jakousi koláž, ve které se skrývají podstata celé balady i vizuální prvky, které vyznění obrazu posouvají dál.
Další novinkou oproti letitým zažitým představám je vizuální zpracování jednotlivých figur. Třeba vodník není vyobrazen jako zelený mužík s pentlemi a plovacími blánami mezi prsty. Je to šlachovitý mladík připomínající spíše asketického světce z Bílkových rytin než ladovského skřeta na vrbě. Jeho pohyb navíc připomíná jakýsi rituální tanec, kterým svádí mladou dívku. Mezi jejich prohnutými těly vidíme srpek měsíce, připomínající čepel zahnuté dýky.
Figuru Polednice autorka pojala už tradičněji, jako seschlou shrbenou postavu s holí, kompletně zahalenou v řasnatém hábitu. Místo tváře má jen stín. Takovým způsobem si baroko představovalo smrt. Postava polednice vyvolává tíseň a římská dvanáctka v ohnivém kruhu nad její hlavou je odkazem na naplněný osud.
Každé z vystavených děl představuje právě takový symbol naplněného osudu. Osudu, proti kterému stojí jedinec, jehož jedinou zbraní je pevná víra.
Může se vám hodit na Seznamu: