Komička a moderátorka Adéla Elbel: Trapno mě burcuje

Jak kdy. Vlastně jsem vším, čím chci být. Takže aktuálně jsem stand-up komička a moderátorka.

Tu Adélu, kterou jsem dnes, ráda mám. Samozřejmě s občasnými výkyvy. Ale nejsem narcis, takže je to takový standard.

Co já vím? I když humor je vlastně vymezení se vůči něčemu tím, že se to relativizuje. Takže ano. Vtipy o blondýnách samozřejmě pomáhají brunetám a frustrovaným odmítnutým mužům. Za mého dětství frčely vtipy o Somálcích, čímž se tematizoval hladomor v Africe.

Humor pomáhá nejen se uvolnit, ale také na něco poukazuje. Nikdo si nedělá srandu z něčeho, co je mu jedno. Vždycky ho to musí zaujmout, musí to být prostě téma.

Pro mě to obranný mechanismus je. Nerada věci řeším, a když něco obrátíte v humor, tak lidi odzbrojíte a na spoustu řešení se nedostane. Je to totiž docela dřina s těmi lidmi.

Mezilidské vztahy jsou dost náročná disciplína. I když se sejdou kompatibilní lidé, stejně narážejí na řadu nepochopení. Spousta lidí ráda řeší cokoli. Je to úmorné. Takže se snažím věci obrátit v legraci a tím se tomu vyhnout. Humor ale pomáhá i mně samotné nebrat věci moc vážně a uvolnit se.

Já zase tak sebevědomá nejsem, i když už to je lepší než dřív. Trapno naprosto miluju. Třeba seriál Extras s Rickym Gervaisem, to je taková esence trapna, že mám ve stejnou chvíli husí kůži, držím si ruce před očima a nadšeně jásám. Někdo to má s hororovými filmy, já s trapnem. Trapno mě děsně burcuje a nabíjí adrenalinem.

Já se do trapných situací nedostávám záměrně, vždycky se mi to děje nevědomky. Ale ano, naše práce je mentální obnažování. Ukazujeme lidem na svých failech, že tudy cesta nevede. Takže je to taková služba veřejnosti. Třeba bych na to mohla dostat nějakej grant, že?

Ve svých stand-upech mluvím zejména o sobě. To, co žiju, si zapisuju do deníčků s trapným názvem Humor, a pak to tematicky skládám. Sem tam fabuluju, ale většina věcí se mi stala, nebo jsem je slyšela, četla...

Mě se hejty nikdy nedotýkaly. Jsem sama k sobě velice kritická, takže moc dobře vím, kde je chyba a kde ne. Hejtři na mě vlastně nemají, protože si umím naložit mnohem víc. Ale ne, já v jejich hejtech cítím jejich vlastní frustraci a nedostatečnost, a tak se mě to netýká. Beru to tak, že mluví primárně sami k sobě. A mluví. Tihle internetoví hrdinové to jen naťukají do klávesnice.

Někdy fakt dost. Jindy si říkám, že už nejsem vtipná, ale to naštěstí netrvá dlouho.

Překlady ani hudbu už nedělám. Plně se věnuju stand-upu a moderování. Je to dost kočovný život. V podstatě žiju velkou část týdne ve vlaku, a v něm klid na překládání najít neumím. Druhou část týdne věnuju dětem a vlastnímu pokusu o osobní život.

Dříve než nizozemština mě okouzlilo Nizozemsko. Tu zemi miluju. Je mi v ní fakt dobře. Láska k jazyku přišla až během studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Roky jsem se věnovala překládání knih z nizozemštiny do češtiny, takže šlo hodně i o lásku k češtině. Ale pak jsem čím dál víc cítila, že čeština převládá a že se chci zabývat svými myšlenkami, ne převádět myšlenky jiných.

Začínala jsem tak, že jsem moderovala stand-upové večery, na nichž jsem si vytvářela takové mini stand-upy a hodně jsem improvizovala. Improvizaci miluju nejvíc. Ten adrenalin, když člověk vyjde na pódium a neví, o čem bude mluvit, a ono  mu to najednou vytane, je prostě boží. A pro Comedy Club na Primě jsem začala psát první výstupy a pak se dala ke skupině Na stojáka, se kterou vystupuju.

Zajímavé to bylo tím, že se ukázalo, že se dá živit hudbou, aniž by člověk uměl zpívat nebo hrát na jakýkoliv nástroj. Byla to dlouhá část mého života. Člověk poznal nová místa, setkával se s různými lidmi, otrkal se na pódiu. Máloco ho pak rozhodilo nebo překvapilo.

Byla to i velká škola improvizace, protože mezi písničkami jsme hodně mluvily. Bývaly to vlastně takové koncerty mluveného slova.

To nejsou lehké otázky. Můj humor je prostě skvělý, haha. Moment, přemýšlím - jsem ironická, lehce cynická, ale nikdy to nemyslím zle, což je, myslím, také důležitá součást. Snažím se, abych lidi neponižovala, což se sem tam stane, takže se obklopuju takovými, kteří nejsou tak přecitlivělí. Hodně na sebe zaměření lidé můj styl konverzace nemusí zvládat.

V létě jsem byla na pouti do Santiaga de Compostela a totálně jsem se zamilovala do chůze. Takže když mám volno, jdu pěšky do sauny, kterou mám deset kilometrů od domu, a po sauně jdu zpět. Je to skvělý výlet a očista v jednom. Nebo jdu na masáž, běhat, sem tam sama do kina. Koukám, že se docela rozmazluju.

Na pouť jsem šla proto, že jsem chtěla být sama se sebou. Chtěla jsem zjistit, jaká vlastně jsem, potkat se s klidem, s tichem, s bohem. To vše se mi tam podařilo a bylo to skvělé. Příští rok chci do Santiaga zase. Už přemýšlím, kterou cestu si vyberu.

Jak kdy. Ale ano. Hlavně se spíš snažím být uvolněná a pohodová matka. Taková klidná síla.

Vůbec. Nemám zase tak bujnou fantazii. Nikdy jsem neměla potřebu psát fiktivní příběhy, vymýšlet si jiné postavy. Žiju sebe, vnímám a všelijak propojuju věci, které se dějí okolo.

Jasné. Dcera občas vymyslí příběh, proč se nemohla naučit na písemku nebo proč nešla cvičit.

Ne. Vím jen, že jsem měla potřebu šaškovat už na základce. Pořád jsem pokoušela učitele. Ti tak byli takové mé trenažéry, chudáci. Ještěže tehdy neexistovaly sociální sítě a nemám o kvalitě svých začátků žádné záznamy. Díky Bohu.

Na všem je potřeba neustále pracovat. I doktoři se musí celý život vzdělávat. Takže i my, co se živíme humorem, tím v podstatě žijeme. Humor jako životní styl. Ježiš, to je dobrý klišé slogan.

Jsem dost závislá na internetu. Také potřebuju denně tak pět káv. Mám ráda audioknihy, čokoládu, prosecco a endorfiny ze sportu. Mám své závislosti ráda.