Článek
Jedna z mnoha definic liberálního vzdělání zní: Neučit se jen konkrétní povolání, ale položit základy, které jsou společné všem. Zakaria v nové knize neobjevuje Ameriku, jen podrobně rozepisuje a přesně definuje úplně normální věci, které už přemýšlející lidé dlouho tuší. Když přišel z Indie na elitní americkou vysokou školu, zjistil, že se doma naučil zvládat testy, ale neumí přemýšlet, neumí vyjádřit své myšlenky. A jedním z rysů pořádného liberálního vzdělání je umět psát. Při psaní náročných esejů dá člověk svým myšlenkám řád, uvědomil si.
Druhý poznatek zní banálně, ale je důležitý - umět mluvit. Teprve špičková univerzita ho naučila, jak jasně komunikovat. Vysvětlit lidem vědecký experiment nebo náročné umělecké dílo je hodně těžká disciplína. Rétorika patřila v počátcích vzdělávání k hlavním předmětům, dnes třeba na české střední škole prakticky neexistuje a na vysokých školách skomírá.
Kvalitní vzdělání má podle autora naučit myslet určitým způsobem a také naučit, jak se učit. Jak být kreativní, objevovat nové přístupy k řešení. Liberální vzdělání má studenty připravit „ne na první, ale na šesté zaměstnání“, cituje Drewa Fausta.
Fareed Zakaria
Vyžaduje to ovšem také studovat mezioborově, nestat se takzvaným „fachidiotem“. Člověk by měl mít možnost zapsat si na univerzitě seminář z ekonomie, historie, psychologie, lingvistiky a základů programování. Vypadá to téměř nemožně, ale student by se o to měl alespoň pokoušet. Na pomezí oborů se mohou urodit nejzajímavější plody. I Steve Jobs jednou řekl, že technologie nestačí. Teprve technologie spojená s humanitními obory přináší „výsledky, nad nimiž srdce zaplesá“.
Zároveň autor - dost stručně - zmiňuje nutnost cestování. To skutečně není zábava nebo luxus, ale zásadní součást liberálního vzdělání, která dává studentovi obrovské možnosti. V ideálním případě by člověk chodil na základní školu v ČR, na střední v Německu, na vysokou v USA a doktorát by si udělal v Asii. Samozřejmě, je to nadsázka, ale naznačuje směr, kudy by se moderní společnost měla ubírat, aby byla inovativní, sebevědomá a bohatá. Vzít si to nejlepší ze západu i východu.
V jedné z kapitol se Zakaria možná až moc snadno přiklání ke svůdné myšlence, že všechno jde vygooglit, takže se student nemusí učit nazpaměť. Pokud by se však opravdu nic neučil, tak na nic nového nikdy nepřijde. Člověk musí mít v „operační paměti“ dost faktů, aby je mohl analyzovat a porovnat.
Každopádně model z jedné skvělé české komedie „vyučil se knihkupcem, nastoupil jako knihkupec a je knihkupec“ v dnešní době nemůže obstát - navzdory přesluhujícím českým politikům, kteří studovali za komunismu, žijí v minulosti, chtěli by rušit tzv. „zbytečné obory“ a myslí si, že potřebujeme hlavně montovny.
Zakaria jasně vysvětluje, proč budoucnost nepatří lidem, kteří se vyučí a umí jen jednu věc. Můžou sice dobře svářet nebo řídit autobus, ale za dvacet let bude svářet a řídit robot. I bez jeho knihy je jasné, že pracovní místa vázaná na práci rukou a velmi podobné opakující se úkony bez možnosti kreativity budou zanikat. Přežít může jedině kreativní a velmi vzdělaný člověk, který se umí učit, umí myslet, zná jazyky, cizí kultury a umí jednat s lidmi. Je mimochodem také sebevědomý a neskočí na špek tupému populismu a extremismu. Tak třeba k tomu nám je liberální vzdělání.