Klavírní mistr Lukáš Klánský: Dirigování od klavíru je rizikové

Na to se trefně říká, že neexistují umělci středního věku. Dlouho je člověk mladý, nadějný a pak najednou už je to starý umělec. Takže je samozřejmě příjemné, když se o mně stále přemýšlí jako o mladém, znamená to, že lidé ve mně vidí ještě nějaký potenciál.

Na druhou stranu se dostávám do věku, kdy začínám zažívat poměřování s mladší generací. Dřív jsem tou mladší generací byl já. Dnes lidé, kteří jsou o deset let mladší, už jsou profesionály a je zajímavé sledovat, v čem dělají práci jinak.

Myslím si, že trochu ano. Někdy jsem překvapený. Když například nemůžu vzít nějaký koncert, protože se mi sešly dvě nabídky najednou, a chci doporučit někoho z mladších kolegů, tak už jsem se víckrát setkal s tím, že je to třeba pro ně moc narychlo, těžký repertoár, nezajímavá příležitost…

Nepamatuji se, že bych před těmi 15 lety nevzal nějakou příležitost, třeba z důvodu, že je to těžké, že se mi nechce nebo mám volno. Na jednu stranu mi to přijde zvláštní, na druhou stranu je inspirativní, že si ti lidé dokážou vážit svého volného času. To také není špatné.

Snažím se, ale je to těžké. Je to tak asi i v jiných oborech. Když se člověk svou práci snaží dělat nejlépe, jak se dá, tak je to časově náročné. Najít nějaký balanc není jednoduché.

Vždycky říkám manželce – „tak ještě tenhle měsíc a pak už to bude lepší“. Onehdy mi na to trefně odpověděla, že to už říkám osm let…

Ještě loni jsem se rozhodl, že zkusím jednu soutěž, protože byla mimořádně zajímavá. Byla to soutěž v dirigování od klavíru. To je obor, kterému se věnuji. Je to hodně úzkoprofilové zboží. Zatímco klavírních soutěží jsou tisíce ve světě, v tomhle oboru je jich jen několik.

Člověk hraje klavírní koncert a zároveň diriguje. Má obě role.

Je to náročné. Každý instrumentální koncert je psaný tak, že jsou místa, kde klavír nehraje, tak dirigujete naplno, vstanete…

A v partiích, kde hraji, navazuji s muzikanty kontakt například kývnutím hlavou nebo očima. Prostě to musím odřídit. Je to obor, kterému se věnuje velice málo lidí, ale mě moc baví.

Takže když jsem zjistil, že na tenhle obor existuje soutěž, tak i když jsem si říkal, že už nikdy soutěžit nebudu, pustil jsem se do toho a získal tam druhou cenu. Obrovsky mě to potěšilo.

Musím ale přiznat, že si člověk od soutěžení rychle odvykne. Na běžnou klavírní soutěž už by se mi nechtělo, navíc většina jich je do třiceti let, takže už bych ani nemohl. Ale dirigování od klavíru bylo něco, co jsem zkusit určitě chtěl.

Ne, jen oba obory samostatně. I když je pravda, že se tomu u nás věnuje klavírista a dirigent Stanislav Bogunia, který vyučuje na HAMU. Když zjistil, že se připravuji na tuto soutěž, byl nadšen a předal mi spoustu cenných rad.

Člověk vždycky řeší hudební stránku, umění, ale on, jak tohle zažil už mnohokrát, mi dal i ryze praktické rady. Například jedna perlička: Hrozí velké riziko, když člověk vstává od klavíru a diriguje. Rozvášní se, udělá krok doprava, doleva, posune se, jenže má začít hrát a chce dosednout na židli a dosedne vedle.

Pan docent mi poradil, že levá noha musí neustále zůstat v kontaktu se židlí. Takže když vstanu, mám levou nohu pořád mírně vzadu, dotýkám se lýtkem židle, a při dosedu vím přesně, kam mířit!

No tak, v kontaktu se židlí jsem často, to je pravda. (směje se)

Působím tam jako Václavův asistent a doprovázím všechny studenty na klavír. Starám se o klavírní doprovod jak v hodinách, tak během absolventských koncertů. Ty jsou tři.

Letos tam bude 16 nebo 18 lidí, se všemi budu hrát a připravovat s nimi koncertní výstup. Je to poměrně časově i hudebně náročné, ale obrovsky mě to baví. A dneska jsem si uvědomil, že to bude jubilejní, že tam jedu po desáté. A vždycky moc rád!

Nenazval bych to přiblížením, to je vždycky riskantní. Někteří kolegové se snaží přiblížit hudbu skrz svoji image, ale já si myslím, že pak nepřibližují hudbu, pouze zviditelňují svou osobu.

Název festivalu je Hvězdy komorní hudby a hlavním efektem má být skutečně kvalitní komorní řada pro milovníky hudby. Podtitul Láska v hudbě to má ozvláštnit, zpřístupnit, ale především dát nějakou jednotící dramaturgickou linku.

Ale nemyslím si, že to je nějaký popularizační projekt. Věřím, že si všechny koncerty v této koncertní řadě užije jak zkušený posluchač a hudební nadšenec, tak člověk, který není pravidelným návštěvníkem koncertních sálů a třeba to chce vyzkoušet. Pak to je ideální příležitost.

Téměř každý koncert z té řady nabízí vedle prvotřídních tuzemských muzikantů také umělce ze zahraničí. Dramaturgie je pestrá, nápaditá a myslím, že pro posluchače velice atraktivní.

Takhle určitě ano. Důležité je, že tam vždycky musí být základ v touze po kvalitě a aby se to líbilo profesionálům, i zkušenému publiku, a pak se tam dá najít nějaká zajímavost, kterou se otevřou dveře pro lidi, kteří nikdy na koncertě nebyli. Základ ale musí být v té kvalitě, a to je samozřejmě náš cíl.

Je to hrozně těžké posoudit, protože každému může přijít těžký jiný druh techniky. Rachmaninov je především nádherná hudba. Je sice velice těžký, ale on sám byl geniální klavírista a psal tak, aby jeho skladby pro klavír byly technicky extrémně náročné, ale pro lidskou ruku přirozené.

Na říjnovém koncertu s kolegou violoncellistou Oferem Canettim budeme v Rudolfinu hrát Rachmaninovu Sonátu pro violoncello a klavír, o které se říká, že je náročností podobná jeho Koncertům pro klavír s orchestrem.

Nejradši bych denně na klavír cvičil, protože člověk se pak cítí dobře, ve formě, prsty jsou pružné. A někdy je dobré si odpočinout, asi jako u sportovce. Ideální je samozřejmě moci se tomu věnovat denně, ale v praxi to možné není.

Muzikant tráví spoustu času na cestách, organizačními záležitostmi a tak podobně. Cvičit úplně každý den je nereálné. Od toho jsou doby studií, kdy člověk potřebuje všechno nabrat.

S nadsázkou lze říci, že v patnácti letech si člověk říká – „kéž bych teď nemusel cvičit!“, a teď si říkám, „kéž bych teď mohl cvičit!“.