Článek
Proč právě Vlach?
To je jednoduché - žádný jiný hudebník se u nás nestal symbolem kvalitní populární a taneční hudby jako právě Karel Vlach. Vždyť úsloví "od Bacha po Vlacha" mluví za všechno. A protože i generačně jsem měl k jeho kapele velice blízko - sledoval jsem ji od války a swingová hudba je i mojí srdeční záležitostí - a nikdo jiný si knihu nezasloužil právě jako Vlach, bylo pro mne samozřejmé se na ní podílet.
Čím to je, že se Karel Vlach stal takovou legendou?
Byl to profesionál a zároveň hluboce lidský člověk, který svou kapelu miloval. Nepil ani nekouřil, byl stále zaměstnán kapelou, ale přitom stačil číst a sledovat vše kolem. Není náhodou, že za jeho života (1911-1986) o něm nevznikla žádná knížka ani nenapsal vzpomínky, protože na ně jednoduše neměl čas. A muzikanti to "strejdovi" Vlachovi opláceli stejným - snažili se dostat ze sebe to nejlepší.
V krátké době jste vydal dvě poutavé knížky: Český jazz mezi tanky a klíči 1968-1989 a nyní spolu s Miloslavem Ducháčem publikaci o Karlu Vlachovi. Jak jste na nich pracoval?
Psal jsem je postupně. Nejdříve jsem napsal knihu o českém jazzu, která je pouze mým dílem, a pak, když mne požádal Míla Ducháč, jsem s radostí přijal jeho nabídku a začal jsem s ním spolupracovat na knížce o Karlu Vlachovi. Na knize jsme pracovali asi půldruhého roku a jen náhodou vyšly obě knížky krátce po sobě koncem roku.
Jak jste si práci s Miloslavem Ducháčem rozdělili?
Míla Ducháč jako dlouholetý člen orchestru měl na starosti část vzpomínkovou, já se jako člověk faktograficky založený spíše staral o historická fakta o orchestru, diskografii, účinkování v divadlech a ve filmu a podobně. Míla také vybíral fotografie a dohromady jsme zpovídali pamětníky a členy kapely.
Pracujete ještě na nějaké další knize?
Ne, myslím, že si konečně trochu odpočinu. Budu se dále věnovat jen hudební kritice v tisku.