Karel Gott a tíže našich dějin

Klusákova kniha Gott: Československý příběh není životopisem Karla Gotta, jak by se snad dalo usuzovat ze slova „příběh“ v titulu, ale pouze jeho výsečí. Autor své vyprávění začíná až v roce 1957, kdy se tehdy osmnáctiletý elektromontér z ČKD přihlásil do pěvecké soutěže Hledáme nové talenty. O Gottově dětství a rodinném zázemí se v knize nedozvíme skoro nic, o rodičích jen to, že jeho otec zastával vysoké funkce včetně náměstka ministra.

Kniha pak končí v první polovině 90. let, jako by poslední čtvrtstoletí umělcova života již nestálo za zmínku. Z Gottova příběhu také Klusák vynechal vše osobní a soukromé, takže zpěvák v jeho podání svou jednorozměrností připomíná plakát.

„Tato kniha se jednoduše ptá, jak to bylo doopravdy,“ píše Pavel Klusák. Bohužel někdy zůstává jen u té otázky. Jeden příklad za všechny: když autor líčí Gottovy počátky v Semaforu, klade proti sobě to, co napsal o věci sám Gott v roce 1968, totiž že ho v kavárně Vltava, kde předtím zpíval, vyhledali Jiří Suchý, Jiří Šlitr a režisér Karel Mareš a nabídli mu angažmá.

Mareš ovšem v knize vydané posmrtně v roce 2017 tvrdí, že Gotta objevil a Semaforu dohodil sám, tedy že k žádné schůzce v kavárně Vltava nedošlo. A Klusák to komentuje: „Co s tím? Víme, že Karel Gott velmi rád halil svou dráhu do dobrých příběhů, u nichž mu moc nezáleželo na pravdivosti. Karel Mareš si ve svých vzpomínkových textech nejspíš nevymýšlí…“

Nebylo by ale užitečnější se místo teoretizování zeptat na věc Jiřího Suchého, když už ji autor považuje za podstatnou? I na jiných místech knihy pak čtenář může získat dojem, že některá fakta ze zpěvákova života, která Klusák označuje za neověřitelná, by se ověřit dala, pokud by si autor dal větší práci a pokusil se například vyzpovídat lidi z Gottova nejbližšího okolí.

Pavel Klusák zasazuje Gottovu kariéru do kontextu vývoje hudebního průmyslu a přináší k tomu celou řadu zajímavých informací, které z dnešního úhlu pohledu vypadají až neuvěřitelně. Například že dlouho do 60. let nevydávali zpěváci populární hudby sólové dlouhohrající desky – Gott byl první. A že nepořádali samostatné koncerty – rovněž zde drží Gott prvenství, alespoň pokud jde o sál velikosti pražské Lucerny.

Ale opět tu zůstává mnoho nedořečeno. Například projekt hudebního divadla Apollo, které založili bratři Štaidlové s Karlem Gottem v roce 1965, popisuje Klusák skrze jeho repertoár. Ale jak bylo vůbec možné, aby se v tak rigidním systému stal třiadvacetiletý textař ředitelem divadla? Jak probíhalo schvalování či jak divadlo fungovalo ekonomicky, to se čtenář nedozví.

Autor také vynechává věc, která v hudebním průmyslu hraje hlavní roli: peníze. Vůbec se nedočteme, jak byli v tehdejší době zpěváci odměňováni, zda dostávali za představení fixní honoráře, jakou roli hrály příjmy ze vstupného, kolik měli procent z prodaných desek, pokud nějaká procenta měli, jak byla honorována vystoupení v rozhlase či televizi.

Celé této klíčové problematice je v knize věnována jedna půlvěta, když se v souvislosti s rozchodem Ladislava Štaidla a Karla Gotta na konci 80. let píše, že „české koncerty byly pořád placeny podle socialistických sazebníků“. Jak ale ty sazebníky vypadaly? Finanční aspekt Gottovy kariéry, který je přece pro jeho postavení největší hvězdy doby klíčový, není vůbec tematizován.

Poměrně velký prostor věnuje Klusák „emigraci“ Karla Gotta, bratří Štaidlů a Felixe Slováčka v roce 1971. Opírá se tu především o dochované dokumenty Státní bezpečnosti, které naznačují překvapivou věc: k urovnání sporu s mocí a návratu hudebníků ze západního Německa do vlasti zřejmě významně přispěl Gottův otec.

Bohužel se ale do této pasáže dostal dost neuvěřitelný lapsus, kdy Klusák opakovaně píše o Gustávu Husákovi jako o prezidentu republiky, kterým se stal až o čtyři roky později.

V této části knihy také Klusák jedinkrát zabrousí do Gottova soukromého života, když se vrací do roku 1958 a 1962, kdy byl zpěvák dvakrát přistižen při masturbaci na veřejnosti. Cituje také z výpovědi Gottova psychiatra Zdeňka Dytrycha, který se v roce 1971 zmiňuje o zpěvákově „sexuální úchylce“, která má „rozhodující vliv na jeho jednání, zejména v soukromém životě“.

Klusák sice uznává, že Dytrych mohl při výpovědi na StB „mlžit“, což je více než pravděpodobné, ale zároveň z této diagnózy vyvozuje, že „Gottova touha být sledován, mít publikum a sebepotvrzovat se úspěchem má v sobě kromě zdravé soutěživosti i něco patologického“.

Pokud ale trpěl Karel Gott psychickou poruchou, dá se o něm tvrdit, že „v dějinné situaci neobstál“, jak říká Pavel Klusák v jednom z rozhovorů o své knize? A jaké vlastně měl Karel Gott v době nastupující normalizace možnosti, aby v očích svého životopisce obstál?

Měl zůstat s kapelou v Německu? Nebo zanechat zpěvu a vrátit se do ČKD? Nebo alespoň zpívat písničky, v nichž by se daly nalézt nějaké politické jinotaje? (Jednu takovou, nazvanou Kam tenkrát šel můj bratr Jan, v níž se skrytě mluví o Palachovi, Gott ostatně nazpíval.)

Gottovo vystupování v 70. a 80. letech je pro Klusáka jeden velký úpadek, zpěvák se stal „typem hudebníka, proti němuž se dříve sám vymezoval“. V Československu nadbíhá mocným a účastní se všech propagandistických akcí, čímž demonstruje „vzorový život ve lži“, v Německu vychází vstříc špatnému vkusu publika a stává se trochu pouťovou atrakcí – díky čemuž ale prodává v jeden čas více desek než ABBA.

Zatímco bratři Štaidlové tuto úpadkovou hudbu podle Klusáka produkovali, protože chtěli „patřit k bohémské, movité smetánce“, Karel Gott je pro něj „přecitlivělý snílek, který nechce vnímat temnější stránku světa – a tak k ní bezděky přispívá“, tedy jinými slovy kunderovský „idiot hudby“.

Hlavní problém Klusákovy knihy je to, že se její autor intelektuálně úplně míjí se světem Karla Gotta a konzumentů jeho hudby. Dobře to ilustruje Klusákovo pohoršení nad tím, že Gott na konci září 1968 v jednom rozhovoru řekl, že chce lidi „udržovat v dobré náladě“. Podle Klusáka tím Gott demonstroval to, že není schopen si připustit tragický rozměr tehdejší situace.

Klusák tímto podivem zase demonstruje to, že nedokáže pochopit, že široké vrstvy lidí řeší mnohem přízemnější problémy než otázku národní suverenity. A právě těmto lidem rozdával Karel Gott dobrou náladu i v době špatné vlády. Vyčítat popovému zpěvákovi, že se nestal svědomím národa, ale jen – a výborně – zpíval, se zdá dost nepřípadné.