Článek
Předsedáte porotě Febiofestu. Býváte aktivní porotce?
Když mi na nějakém filmu hodně záleží, dokážu být velmi aktivní. Pro mě není těžké se domluvit. Už jsem si jednou vyzkoušel, jak porotu úplně zblbnout a dát hlavní cenu filmu, který oni nechtějí. To jsem udělal v Madridu s jedním polským režisérem. Natočil výborný snímek, který se ovšem kromě mě nikomu nelíbil. Nakonec hlavní cenu dostal.
Jaké parametry by měl mít film, aby u vás mohl zabodovat?
Řemeslo je nejvíc, to by měl každý filmař znát. Když jsem byl Kádárovým pomocným režisérem, dával jsem si na to obzvlášť pozor. Dal mi spoustu rad a potvrdil mi, že umět řemeslo je to nejdůležitější pro to, aby člověk mohl dělat umění. Jenže dnešní studenti často chtějí dělat hlavně umění a na řemeslo nedbají.
Vy sám jste někdy učil?
Ne, já jsem nikdy neměl učitele rád. Vždycky jsem s nimi vycházel velice špatně. Zpočátku jsem byl šašek třídy, později špatný žák. Dělal jsem různé ptákoviny. Jednou jsem spolužákovi zlomil ruku, protože mi chodil za dívkou, která se mi líbila. A víte, co je největší sranda? Vyhodili mě z gymnázia a řekli mi, abych už se do Kežmarku nevracel. A před pár lety mi volali z toho samého Kežmarku a dali mi cenu čestného občana.
Setkáváme se v Bruselu, kde jste hostem festivalu Offscreen, letos zaměřeného na výběr československých a českých filmů od 60. let po současnou tvorbu. Liší se v reakcích zahraniční publikum od toho českého?
V Bruselu už jsem byl několikrát. Nejvíc vzpomínám na festival hororových filmů před více než dvaceti lety. Hororové publikum je úplně jiné. Je skvělé a hravé. Během promítání si dokáže vymyslet ohromné hříčky. Například když někdo chce jít během projekce na záchod, všichni křičí: „Sednout! Když se na plátně objeví mraky, všichni vyjou jako vlci.
Tehdy jsme byli s dcerou a s mou ženou v jedné hororové restauraci, kde ležely rakve a chodily mrtvoly. Jeden zvlášť mrtvolný člověk přišel k našemu stolu a mé pětileté holce se začal dívat do očí. Šlo o to, kdo vydrží dýl. Ona vyhrála, neuhnula ani o kousek.
Asi měla od vás dobrou průpravu. Víte vy vůbec, kolika lidem jste svými filmy a pohádkami způsobil už v dětství různá traumata?
Ano, děti často utíkaly s křikem a pláčem z kina, což mně ani moc nevadilo. Já jsem vyrostl na Hauffových pohádkách, které byly většinou orientální a krvavé. V těch německých, co mi vyprávěl otec, se běžně vyskytovaly useknuté ruce. Mě nikdy netěšily normální pohádky. Byly takové hladce jemné a moc pozitivní.
K natáčení pohádek jsem se dostal tak, že jsem odmítl dělat politické filmy. Proti pohádkám komunisti nic neměli, jenže nevěděli, že když já dělám pohádku, tak je trochu jiná.
Téměř každý váš film čelil cenzuře. Týkala se i pohádek?
Vždycky jsem měl problémy. Z každého filmu mi něco vystřihli nebo mi něco chtěli vystřihnout nebo aspoň změnit název. Například při Sladkých hrách minulého léta jsem to dostal ze dvou stran. Nejprve v rodině, když si mému otci přišel stěžovat katolický farář: „Podívejte se, pane lékárníku, vy jste takový slušný člověk a váš syn pod nejsvětějším znakem, pod křížem, dělá takové syčárny.“ Je tam totiž soulož pod křížem.
Pak přišli komunisti a řešili nejen ten kříž, ale vadil jim i kostel v pozadí za oknem.
Nálepku kultovní si stále drží Spalovač mrtvol (1968), který byl v bruselské Cinematéce promítán v hlavním programu. Je pravda, že prošel téměř bez zásahu?
Ano, ale já jsem chtěl nechat jiný konec. Ten film končí tak, jak ho lidi znají. Karel Kopfrkingl odchází s Němci budovat velké spalovny. Když v srpnu 68 vpadli do Československa Rusové, natočili jsme ještě jednu verzi – s rozstříleným muzeem a zděšenými, smutnými a šedými tvářemi. A mezi nimi se objeví Kopfrkingl, který odešel s Němci a teď se vrací s Rusy. Když to viděl ředitel studia, tak se zděsil.
Jak se vám podařilo Rudolfa Hrušínského získat pro tak krutou postavu?
On do natáčení nechtěl jít, říkal, že tam nebude mít co hrát. Ale já jsem ho udolal. Každý večer chodil do hospody s kamarády a já jsem tam chodil taky. Sedl jsem si za něj a tak dlouho jsem to do něj hustil, až už byl ze mě tak otrávený, že nakonec souhlasil. První den natáčení byl nervózní, ale po třech dnech se uklidnil.
Je autor vašeho typu noční tvor, pracujete rád za svitu měsíce?
Rána jsou pro mě strašná, mnohem líp se mi přemýšlí večer. Ale jinak moc rád nepracuju.
Prosím? Podle vaší filmografie to nevypadá, že byste byl zahálčivý člověk.
Bohužel zemřel můj producent a thriller, který jsem měl komplet připravený, se netočil. Tak jsem místo toho udělal dvě divadelní inscenace. Nevím, jestli se k natáčení ještě dostanu...