Článek
Schizofrenie vyšla rok po úspěšném debutu Thrash The Trash. Na ten jste poskládali písně starší, na koncertech vyzkoušené. Brali jste z minulosti i v případě druhého alba?
V době, kdy vyšlo Thrash The Trash, už s námi byl bubeník Štěpán Smetáček. Chystali jsme úplně nové písně, takže pokud si dobře vzpomínám, na Schizofrenii byly všechny čerstvé.
V té době nepřišel do kapely jenom on, ale vrátil se i kytarista Mirek Mach. Arakain prošel předtím i potom řadou personálních obměn. Proč došlo k těmto?
V roce 1989 od nás Láďa Křížek přetáhl do své kapely Kreyson bubeníka Boba Vondrovice a kytaristu Dana Kroba. Zůstali jsme bez bicích a kytary.
Vzpomínám si, jak jsme sametovou revoluci strávili na demonstracích už se Štěpánem Smetáčkem a pátrali po novém kytaristovi, ale zároveň jsme si v sestavě neuměli představit nikoho jiného než Mirka Macha.
Věděli jsme, že skupina Alarm Mirka Imricha, ve které hrál, moc nekoncertuje. Občas jsme se potkávali a Mirek vyprávěl, že mají dvanáct koncertů, a my na to, že máme také dvanáct. On ale myslel ročně, zatímco my měsíčně. To jistě nebyl zanedbatelný fakt.
Na jednom z velkých porevolučních koncertů ve Sportovní hale na Výstavišti v Praze v roce 1989 jsme se zase potkali, vzal jsem ho stranou, dali jsme si pivo a snažil jsem se ho přesvědčit, aby se vrátil. Moc se mu do toho nechtělo, protože předtím od nás odcházel kvůli chování zpěváka Aleše Brichty, který moc nerespektoval názory jiných.
Já mu ale řekl, že po prvním albu máme našlápnuto, máme konečně profesionálního manažera i profesionální přehrávky, a že by šel do klidnějších vod. A tak se nakonec rozhodl k návratu.
Mach je v kapele dosud, ale Smetáček vydržel jen necelé dva roky. Proč?
Řekl bych, že svým hudebním vkusem, myšlením a stylem hry nebyl typickým hráčem pro náš styl. Je vystudovaný muzikant, má bohatý hudební přehled, zvládne hrát i na piano nebo kytaru. Myslím si, že své hudební působení i vyjádření viděl někde jinde. Vydržel jen jednu desku, a když jsme našli Marka Žežulku, v klidu se naše cesty rozdělily.
Mělo album Schizofrenie koncept?
Ne, skladby vznikaly přirozeně tak, jak přicházely na zkouškách. A nemělo koncept ani v textech, protože je Brichta vždycky psal na poslední chvíli ve studiu. Určitý koncept byl ale možná hudební.
Jeli jsme v té době na vlně techničtějšího metalu, který hráli třeba švýcarští Coroner, američtí Queensryche nebo kytarový projekt Cacophony. Speciálně Cacophony jsme my kytaristi doslova hltali. Vydali jen dvě desky, ale ty byly naprosto bombastické. V nadsázce řečeno, jestliže jsme tedy na debutu chtěli být jako Metallica nebo Slayer, na dvojce jsme chtěli být jako Cacophony.
V době, kdy se točila Schizofrenie, už byl podle mě Arakain zase v autorsky a instrumentálně silné sestavě. Proto vznikaly náročnější kompozice, než jaké byly na debutu.
Jiří Urban dnes, s reedicí alba.
Nadřeli jste se při nahrávání či posléze hraní písní na koncertech?
Byly to skutečně složité skladby, ale my je skládali pro sebe a podle sebe, a tak jsme postupně aranžovali to, co zvládneme zahrát. Kdybychom se pokusili přehrávat rukopis jiných interpretů, bylo by to určitě náročnější, nebo bychom to nezahráli vůbec.
Někdy jsme se ale chtěli překonat, a to dřina byla. Třeba Machova Gilotina nebo skladba Zlá křídla osamění, kterou výjimečně složil bubeník Štěpán Smetáček, jsou náročnější. Ta druhá není ani tak těžká na hraní, ale spíš na zapamatování. Je to opus, ve kterém se všechny nástroje rozdělují do různých hlasů, aby se pak zase sešly. Naživo se nám do ní nikdy moc nechtělo, protože jsme se báli, že se v ní někde ztratíme.
Těžká je i Schizofrenie. Je rychlá a dost členitá. Když ji dnes máme hrát na koncertech, tak i já coby autor zatínám zuby, protože je to dřina. Není tam nikde čas si odpočinout.
Vzpomínám si také, jak jsem měl problém při nahrávání sóla v písni Kamennej anděl. Je dlouhé, vychází z klasicistní barokní formule podobné těm, které používali skladatelé barokní hudby, a muselo být zahrané se zcela přesným frázováním. A já jsem víc riffový než sólový hráč. Proto dodnes většinu sól skvěle obstarává kolega Mirek Mach, který je dávno uznávaným sólovým špílmachrem.
Kam ve svém pomyslném žebříčku vašich alb Schizofrenii řadíte?
Nemám vyloženě žebříček, spíš takové vrstvy v paměti. Schizofrenie patří do těch vyšších. Velkou roli v těchto pocitech ale bude hrát určitá nostalgie. Byli jsme mladí, s tím se pojí spousta asociací. Pro mě mají hodnotu všechny naše desky, protože jsou otiskem doby a byl jsem u každé od začátku do konce.
Tyhle starší desky tehdy ještě vznikaly na zkouškách a bylo skvělé vnímat, jak nám rostou pod rukama. Dnes – díky digitálním technologiím – může nahrávat každý muzikant zvlášť a zvukař nebo producent to pak dává dohromady.
My v té době zkoušeli hodně. Byli jsme už profesionálové na volné noze, takže jsme měli čas věnovat se intenzivně zkoušení a chodili jsme do zkušebny jako do práce. Vždycky jsme se těšili, až skladbu doděláme, a současně jsme při tom dost cvičili a sehrávali se. Myslím si, že ta sounáležitost je důležité koření a je z nahrávky cítit.
V devadesátých letech jste vydávali album v podstatě každý rok. Bylo tolik nápadů?
Chtěli jsme mít každý rok nový koncertní program, zařazovat do něho nové skladby a fanouškům nabízet pokaždé něco nového. Kdysi, když jsme ještě nemohli vydávat desky, zařazovali jsme rádi nové skladby do programu, hned jak vznikly. Ale s novou érou a možností vydávat alba se tahle strategie obměnila.
Naše země je poměrně malá, posluchačská obec také, a přitom jsme hrávali třeba i sto koncertů ročně. Za rok jsme objeli v podstatě všechno a věděli jsme, že chceme-li fanoušky na koncert přilákat i příště, musíme jim dát nové písničky.
Byli jsme v kapele čtyři skladatelé, takže to nebyl problém. Věděli jsme, že když vysypeme písničky z rukávu, Brichta je bez problému otextuje a udělá to dobře. Držel si na to monopol.
Jak oslavujete letošní kapelní čtyřicítku?
Celý rok věnujeme mapování toho nejpopulárnějšího a nejočekávanějšího z naší bohaté diskografie. Po jarní části speciálních koncertů nazvané 40 LETour1 a letních festivalech navážeme podzimní 40 LETour2, v jejímž rámci budeme hrát další pětadvacítku hitů a pilířů našeho repertoáru.
Cítíme se dobře v obměněné sestavě a jsme v plné síle, abychom všem dokázali, že na české scéně stále máme své výsostné místo zaslouženě.
Vrcholem výročí pak bude největší megakoncert v naší historii v pražském O2 universu 28. ledna 2023 za účasti bývalých zpěváků. Pravidelně dodnes koncertujeme s Lucií Bílou, s Petrem Kolářem jsme se nedávno dobře pobavili na narozeninách Petra Jandy.
Jak známo, i po dvaceti letech je vztah Aleše Brichty k Arakainu velmi negativní, ale účast přislíbil a chceme o tom dál jednat. Měla by to být důstojná oslava se vším všudy a s velkou parádou. Pořád to chceme dělat naplno a dobře.
Může se vám hodit na Zboží.cz: