Jiří Tichota slaví pětaosmdesátiny: Naším posláním bylo zpívat obyčejným lidem

Jsem vděčný vydavatelství Supraphon, že chtělo udělat za Spirituál kvintetem tuhle tečku. Zpočátku jsem se trochu ostýchal, ale nakonec mě přesvědčilo, že bude použit formát, ke kterému jsme měli silný vztah, tedy vinylové dvojalbum. Umístil jsem na ně pětaosmdesát minut našich písniček a snažil se, aby v nich byli zastoupeni různí zpěváci, sólisté i žánry, které jsme dělali. Nacpat to do dvou alb ale bylo docela složité.

Pojí se s ním početná společnost lidí, potomků různých větví naší rodiny. Mezi ně patří i česká harfenistka Kateřina Englichová, což je má vzdálená sestřenice. Jsme potomky Terinky, postavy z opery Jakobín. Ta byla dcerou Antonína Liehmanna a patřila prý mezi první Dvořákovy lásky.

Tito lidé hledají informace v různých archivech a spoustu z nich už publikovali. Třeba tu, že postava učitele Bendy, jenž v Jakobínovi složil serenádu a sám si ji chválí, je Dvořákova úsměvná vzpomínka právě na pana Liehmanna.

Pokud jde o zájem o ni, přišel ve druhé třídě obecné školy, jak se říkalo za války. Bydleli jsme v té době v Lahovicích a já do školy dojížděl na kole do Zbraslavi. První třídu jsem navštěvoval normálně. Ve druhé končila válka, a protože bylo nebezpečí náletů, chodili jsme se učit k paní Vančurové, která byla naší školní lékařkou, do vily po jejím popraveném manželovi, spisovateli Vladislavu Vančurovi.

Ředitel tamější obecné školy měl čtyři děti a všechny hrály na nějaký hudební nástroj. Protože byl vlastenec, nechával je v národních krojích, což bylo za okupace nebezpečné, přehrávat ve třídě naše národní písničky. My je s nimi zpívali, a tehdy jsem zatoužil někdy na něco hrát a moci si zazpívat s lidmi.

Z Lahovic, které poslední den války Němci tanky rozstříleli a popravili všechny muže, jsme přijeli do náhradního bytu v Praze v Pařížské ulici. Bylo v něm piano a já na ně začal hned zkoušet. Jenže tatínek ho nechal odnést, protože tvrdil, že by mě muzika odváděla od učení. Tak to bylo po celý můj mladý život. Tatínek byl pořád proti a já stále na něco hrál.

Má cesta k hudbě ani potom nebyla jednoduchá. Tatínek byl v padesátých letech zavřený v komunistickém kriminále, takže jsem po střední škole nemohl jít studovat na gymnázium. Šoupli mě jako pomocného dělníka do chemičky. Teprve po otcově návratu a jeho předčasné smrti, kdy už jsem studoval chemii, jsem se rozhodl, že mě mnohem víc vábí muzika. Přerušil jsem studium, odešel na vojnu a po dvou letech šel studovat muzikologii. Od té doby už bylo všechno jasné.

Byla to studentská zábava. Znali jsme se z Vysokoškolského uměleckého souboru a všechny nás těšila muzika. Zpočátku jsme se věnovali spirituálům, což bylo způsobeno tím, že tu tehdy vystupovala americká operní společnost, která v karlínském divadle v Praze u nás poprvé uvedla Gershwinovu operu Porgy a Bess.

Její členové, černí zpěváci, byli pobožní a chodili do pražských kostelů, kde zpívali spirituály. Tam jsem je zaslechl prvně. Nějaké jsme si s kolegou zapsali a pustili se do jejich zpívání. Dělali jsme to nejdříve pro sebe, potom pro pár kamarádů z Vysokoškolského uměleckého souboru a po necelém roce jsme zpívali v pražském Divadle Na Zábradlí pro sto lidí. Sál tehdy naplnili naši kamarádi. Že to bude pokračovat šedesát let, o tom jsme vůbec nepřemýšleli. Byla to momentální činnost, která nás bavila.

Ano, všechny, a je jedno, jestli v kapele byli deset let, nebo jen dva roky. Všichni se osvědčili, což je vidět na tom, že kapela vydržela šedesát let. Nikdy jsme se vzájemně nepomlouvali, neosočovali, neudávali. Když to někoho přestalo bavit, skoro vždy jsme si poděkovali a on si šel za svým, bez nepřátelství. Takhle například odešel Karel Zich, který nám předem řekl, že půjde na sólovou dráhu, a když přišel čas, tak to udělal. Po listopadu se zase do skupiny vrátil.

Měli jsme v repertoáru více žánrů, kromě spirituálů třeba renesanci, lidové písničky, obrození a další. Jak ale správně říkáte, rozděleny byly do dvou oddílů, písní převzatých, které jsme upravovali a většinou i nově textovali, a vlastních.

Osobně bych byl pro větší podíl vlastních, takže jsem byl rád, když do kapely přišel někdo jako Jirka Cerha, kdo je uměl napsat. Na druhou stranu jsme měli zkušenost, že naše publikum bylo mnohem ortodoxnější než my sami. Se vším, co nebyly spirituály, jsme u něj měli trochu potíže.

Když jsme začali připravovat desku Šibeničky, sestavenou z moravských lidových balad, řekla nám část publika, že na nás chodí kvůli spirituálům a moravské lidovky ji nezajímají. To nás ale neodradilo, protože nás ty písně zajímaly.

Silných okamžiků byla spousta, ani bych je neuměl vyjmenovat. Totalita byla velmi dobrodružná doba a člověk nikdy nevěděl, kdy začíná další epizoda, která se ukázala po čase důležitější, než se v tu chvíli jevila, anebo naopak. My se shodovali na tom, že naším posláním je zpívat obyčejným lidem.

Samozřejmě to neznamenalo, že jsme nebyli u vytržení, když si k nám na Václavském náměstí přišli stoupnout dva prezidenti a zpívali s námi. Dodnes se divím, že nikdo tenkrát nenatočil, jak s nimi zpíváme, ale existuje jen záznam České televiSze, jak oba prezidenti odcházejí z pódia. V roce 1990 jsme v pražské Redutě zpívali i pro dalšího amerického prezidenta, Billa Clintona.

S Václavem Havlem mnohokrát. Chodil jsem s ním a jeho bratrem Ivanem do stejného skautského oddílu ve středisku Šipka. Znali jsme se i pod svými přezdívkami, starší Havel byl Chrobák. Když byl prezident, tak už jsem mu tak neříkal, ani v soukromí. Říkal jsem mu pane prezidente.

Často nás někam pozval. Chodili jsme na Hrad, při různých příležitostech tam zpívali, on byl na několika našich koncertech včetně jednoho v Lucerně. Aby si s námi tenkrát mohl popovídat a posedět, zkrátil kvůli tomu nějakou akci v Plzni. Znali jsme se dobře.

S Georgem Bushem jsme neměli příležitost mluvit. Objevil se jen na pódiu, všem nám potřásl rukou a zase zmizel. S Billem Clintonem si popovídal Karel Zich v Redutě na toaletě. Potkali se tam a pan prezident se ho ptal, odkud ty písničky známe.

Byl jsem Tichák. Tak mi říkali i ve Spirituál kvintetu.

Ne, ve všem jsem samouk, jak ve hře na kytaru, tak na loutnu. V době, kdy jsem se o loutnu začal zajímat, tu nikdo jiný na skutečnou loutnu nehrál. Od doby rané renesance přitom patřila k nejzajímavějším nástrojům, protože byla vícehlasá a levnější než klavír nebo cembalo. Dochovala se celá řada krásných skladeb, což jsme využívali i ve Spirituál kvintetu.

S hraním už mám trochu problém. Mé ruce jsou přece jenom pětaosmdesátileté a není v nich už tolik citu. Loutnou se ale zabývám dál. Publikuju studie, které jsem předtím vydat nestihl.

Motýly, tomu se věnuji dlouhá léta. Studium motýlů je můj koníček a jejich fotografování mě těší nejvíc. Mám velkou sbírku fotek, která je k vidění na webu a často z ní čerpají i autoři odborných publikací. To mě těší.

Méně mě těší, že celou řadu motýlů, které jsem kdysi fotil, bych už dnes nevyfotografoval, protože z přírody vymizeli. Dodnes některé druhy chovám a jsem fascinován tím, jak se mi vyvíjejí před očima.

Vždycky jsem se bál, že je to pozdě, chtěl jsem odejít už dříve. Průběh koncertů mě ale přesvědčil, že to snad tak pozdě nebylo. Všechny to pořád těšilo, a to jak na jevišti, tak v hledišti. Bylo to pro mě velké zadostiučinění.

Jde o aktivitu Veroniky Součkové a Jirky Holoubka, členů Spirituál kvintetu. Jirka, ačkoli neměl tu povinnost, se na tom se mnou dokonce přišel domluvit. Nemám s tím žádný problém. Ostatně už před koncem kapely jsem nabízel spoluhráčům, jestli nechtějí pokračovat dál.

Pokračování má být skutečně pokračováním, takže si myslím, že Spirituál kvartet má perspektivu. Co považuji za zbytečné, je opakování. Vracet se k něčemu, co dělala jiná kapela, a ukazovat, že to teď děláme my, to perspektivu nemá.

Jako host ne, ale jako posluchač rád.

Myslel jsem si, že budu mít spoustu času, ale místo toho nevím, kde mi hlava stojí. Pracuju na spoustě věcí. Pokračuji ve vydávání svých muzikologických publikací a také se dál zabývám motýly, protože jsem dostal velmi zajímavou nabídku, k níž je zapotřebí dát do perfektního stavu mou celoživotní sbírku.

K tomu přibyl do naší rodiny nový vnouček, takže se věnujeme s radostí jemu, tedy samozřejmě hlavně dámy. Všechno jsou to práce radostné a těší mě.

Může se vám hodit na Zboží.cz: