Hlavní obsah

Jiří Příhoda: Zlomem budou kvantové počítače

Archa budoucnosti, těžební věž nebo obrácená mořská vlna. Zneplatnit prostor a pracovat plnohodnotně s prázdnotou se rozhodl Jiří Příhoda ve své bilanční přehlídce VOID. Umělec, pobývající v americkém Albuquerque, v ní zkouší návštěvníkovu představivost. Výstava je v pražské Galerii Rudolfinum přístupná do 28. srpna. Vstup je zdarma.

Foto: Lenka Glisníková

Jiří Příhoda zkoumá ve své tvorbě prostor, objem a hmotu. Na snímku pózuje uprostřed instalace obrácené mořské vlny.

Článek

Výstavu jste připravoval v Texasu během pandemie a lockdownů. V čem vás to ovlivnilo?

Neměl jsem shon. Mohl jsem si dobře rozmyslet, jestli to tak opravdu má být, jestli to tak chci. Naštěstí jsem byl na rok dopředu finančně zdánlivě v pohodě, na dálku jsem navíc jako grafický designér dělal čtyři velké knihy.

Prostory galerie jste dokázal radikálně změnit jen pár objekty. Obří archa vyrůstá z výstavního sálu a rovnou do ně j i zarůstá. Odvážné řešení.

Dalším významem anglického názvu výstavy VOID je zneplatnění. Rozhodl jsem se ten prostor zneplatnit a upravit si ho pro potřeby svých věcí. Přemýšlel jsem, jak to udělat, aby mohli návštěvníci vykročit za rámec sálů…

… a přitom jste na ně nastražil několik prostorových pastí.

Chtěl jsem to udělat jako prostorový uzel a třeba pomocí horizontálního nebo vertikálního říznutí sálu zintenzivnit jednotlivé instalace.

Kolem těžební věže je záměrně velmi těsno, v prvních třech sálech jsou na sobě nelepené tři objekty. Pak jsem nechal celý sál volný, aby si divák trochu oddychnul a připravil se na další cestu.

Výstava má svůj promyšlený řád. Proč jste se rozhodl otevřít ji instalací obrácené vlny?

Na začátku a na konci to jsou sochy jako filmové kulisy z devadesátých let. Vidíte rub i líc, na začátku výstavy vidíte iluzi, kterou na konci výstavy přiznáte, a to v podobě její konstrukce. Všechno na sebe navazuje, proto je důležité návštěvníky posílat správným směrem.

Obrácenou mořskou vlnu připomínající ledovec můžeme vnímat prizmatem klimatických změn, ale to asi nebyla vaše původní myšlenka, že?

V roce 1996 ne, i když některé moje věci dostávají aktuální punc. Je to socha, jakoby scéna z filmu Potopa, a už ze Starého zákona má potopa jasně daný význam. Byla tak i míněna. Ohledně klimatických změn potřebuji myslet víc ze širšího kontextu. Používám k tomu jednoduchý příměr naší zeměkoule coby zahrady. Teď víme, jak je ta naše zahrada veliká, máme ji jasně ohraničenou, a víme, kolik lidí z ní musíme uživit. Pokud se o tu zahradu nebudeme starat, nedopadne to dobře.

Projektem Kvantové lodě, pompézním objektem nazvaným Quantumcraft, se dotýkáte technologického pokroku. Jak jste to myslel?

Zásadním zlomem pro budoucnost budou ve výpočetní technice kvantové počítače, které už nám realitu přetvoří v kulisu ve smyslu matrixu, tedy reality nezávislé na té naší. Budou to schopné upočítat, ale mimo tento matrix bude možné například v rukou korporací spočítat předpověď počasí s přesností na jeden kilometr čtvereční. Tak moc bude ten stroj výkonný.

Roli ve vaší instalaci hraje také imperiální systém, který znáte z Ameriky. U nás se ještě v několika málo galanteriích prodávají látky na lokty, nikoli na metry.

Metrický systém nám byl dán evropským racionalismem a nástupem průmyslové revoluce. Našemu tělu je ale blízký spíš systém imperiální. Od renesance přes Le Corbusiera máme modulor, což je ideál sto osmdesát centimetrů maskulinních, tedy když rozpřáhnete v kostce paže, máte sto osmdesát centimetrů.

Ale ono to není sto osmdesát centimetrů, je to šest stop. Šest stop je krásná míra. Do tuctu. Když jsem v Americe začínal, byl jsem z toho zmatený. Šel jsem do hobbymarketu a nevěděl jsem, jak silný vrták mám koupit. Navíc Američané stále používají zlomkovou soustavu. Dělí palec, takže vám nabídnou třeba čtvrtpalcovou trubku. Bývalo to běžné i u nás, ale zapomnělo se na to.

Často zmiňujete záměrnou chybu, s níž rád pracujete.

Chyba je důležitá, protože vystavuje systém, ať už vědecký, politický nebo technologický, zkoušce. Když se stane letecké neštěstí, většinou za tím stojí lidský, nikoli technologický omyl. Systém nám praskne obvykle ve chvíli, kdy do něj vstoupí lidský prvek. Celá evoluce je na tom postavená. Miliony let se čekalo na chybičku v přenosu informace, abychom se mohli nejen jako lidský druh někam posunout.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Výběr článků

Načítám