Článek
Jak prožíváte letošní rok?
Mám pocit, že jsem dospěla jako umělec i člověk. Zakotvila jsem, mám pocit, že někam patřím. Dříve jsem vedla dobrodružnější život. Užívám si rodinu, přátele a život ve městě, kam jsem se vrátila po několika letech pobytu v horách. Pořád mám ale v Severní Karolíně své místo, na které se vracím, když mě město trochu semele.
Příroda má jinou energii, ráda ji pozoruji a učím se z ní. Nechci ji nijak využívat, jen mě baví ji sledovat a třeba v ní i trochu zahradničit. Mimo jiné jsem před časem v Chicagu otevřela kavárnu a baví mě role, ve které se potkávám s řadou lidí z blízkého okolí, ale i s úplnými cizinci, a starám se o ně. Je milé, když za mnou občas někdo přijde a řekne, že jsem podobná zpěvačce Lizz Wrightové.
Podstatnou část roku ale stále trávíte na turné. Co na něm máte nejraději?
Cestuji ráda, vždy si hledám, co je kde zajímavého. Hlavní ale je, že mám možnost zpívat lidem v různých zemích. Jsem šťastná, že je má hudba oslovuje. Pořád jsem nadšená, když mohu vyrazit do světa a koncertovat. Sice se mi velmi stýská po domově, ale stojí to za to. A ten pocit, že vím, že mám doma normální život a lidi, které miluji a k nimž se vrátím, je k nezaplacení. Na cestách mi takové pomyšlení dodává energii.
Odmala jste zpívala v kostele. Vždy jste zpěv milovala?
Ano, tíhla jsem k umění a zpěv pro mne byl nejpřístupnější. Našla jsem v něm prostředek, kterému ostatní rozumějí. Na tom, když zpíváte před lidmi a cítíte jejich reakci, je pro mne něco uklidňujícího. Ano, vždy jsem to milovala. Občas jsme měla komplikovanější vztah ke hře na piano. Znáte to, většině lidí se občas nechce cvičit, ale zpěv mě vždy uklidňoval. Mám pocit, že uzdravuje tělo. Je to asi vibracemi zvuku a tím, jak člověk dýchá. Jsem velmi vděčná, že se mu mohu věnovat i profesně.
Studovala jste několik hudebních škol. Co pro vás v oblasti vzdělání bylo největším přínosem?
Nejvíc jsem se naučila od jednoho učitele, který míval lekce na The New School v New Yorku. Když jsem se rozezpívávala s ním, můj hlas byl pak tak uvolněný, že jsem dosáhla na tóny, které sama dodnes zazpívat neumím. Naučil mě propojit klasickou hudbu s afroamerickými spirituály a další muzikou, jež se váže k mé historii. Díky němu jsem začala zpívat s ještě větší chutí. Pomohl mi najít svůj styl.
Lizz Wrightová
Před šestnácti lety jste vydala první album Salt. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byla jsem mladá a věřila jsem různým lidem, které jsem potkala. Někteří si důvěru zasloužili, jiní mě ale chtěli směrovat jinam, než jsem si přála. Sama jsem měla těžké období, protože moji rodiče mé kariéře příliš nevěřili. Radši by mě viděli doma či v kostele. Otec byl pastor a myslel si, že půjdu v jeho šlépějích. Nebo že se brzy vdám a budu mít hodně dětí.
Má představa byla ale té jejich dost vzdálená. Složila jsem skladby pro Salt a vkládala do toho alba naděje, že všechny včetně mě ujistí, že dělám správnou věc. Ale někde uvnitř jsem už věděla, že to tak je. Takže to sice nebylo lehké, ale vlastně šlo o nádherný čas plný objevování a očekávání.
A i když dodnes nejsem člověk, který by si byl svými kroky stoprocentně jistý, jsem nadšená, že jsem na této cestě, a baví mě jít dál.
Zatím poslední album Grace vyšlo přede dvěma lety. Už pracujete na dalším?
Ano. Ani se mi nechce věřit, že už bude sedmé. Hodně hraji na piano a skládám. Pracuji se skvělými muzikanty, kteří se mnou rovněž koncertují. Na hudbu dohlíží můj kytarista Chris Bruce a odvádí skvělou práci.
Zapojuji se daleko víc než dřív do všech aspektů vzniku desky, ale moji muzikanti jsou skvělí autoři, takže je nechávám přinést vlastní nápady. Baví mě, že už se známe. Je to daleko příjemnější, než když ve studiu pracujete s lidmi, které jste právě poznali.