Článek
„Na podzim 1969 se vedení pražského Činoherního klubu rozhodlo zařadit naše představení nazvané S úsměvem idiota do svého programu. Vytiskli nám nádherné plakáty od Libora Fáry a také programy s texty písniček a fotografiemi. Na posezení s našimi přáteli z vedení divadla nám bylo řečeno, že by byli rádi, kdybychom vystupovali pravidelně, ale že nás nebudou moci ochránit, když budeme v písních zpívat rusky. Já to přitom tehdy dělal s oblibou, své české texty jsem si překládal do své povinně školní ruštiny. Nakonec jsme se ale rozhodli pro jakousi autocenzuru, protože jsme uvážili, že máme chuť v divadle vystupovat dál,“ řekl Právu Vodňanský.
„Nevybavuju si, že bychom obecně naše texty nějak moc přepisovali nebo třeba ubírali sloky. Byli jsme je ale ochotni redukovat. Co se však vymykalo jakékoliv předběžné opatrnosti, byly moje improvizované komentáře mezi písněmi. Tam se necenzurovatelné podvědomí často opravdu vyřádilo. Stávalo se, že si jinotajů lačné publikum našlo ve zdánlivě nevinné větě skrytou protirežimní pointu a doslova vybuchlo smíchem. Pak to teprve došlo Petrovi u piana a jako poslední jsem skrytý význam vlastních slov pochopil já. Pak jsem se ovšem odboural s několikavteřinovým zpožděním a zalknut vlastním smíchem jsem nemohl pokračovat v improvizaci. Na to ovšem rozdováděné publikum reagovalo dalším výbuchem smíchu,“ pokračoval Vodňanský ve vzpomínání na dobu divadelních začátků dvojice.
V Ateliéru
V roce 1974 však normalizátoři vyměnili v Činoherním klubu vedení divadla a Vodňanský a Skoumal byli „přesunuti“ do divadla Ateliér. Úspěšné provozování jejich nového programu Králíci pokusný skončilo po roce i tam.
Vodňanského tehdy Státní bezpečnost odvlekla k pětihodinovému výslechu. Jakmile se to dozvěděl ředitel Státního divadelního studia, okamžitě telefonicky zakázal večerní vyprodané představení. Vystupování v divadle Ateliér bylo obnoveno až po dvou letech.
„Sotva se ale úspěšně odehrálo několik repríz, přišla v březnu roku 1977 na vedení divadla informace, že Skoumala i mě nafilmovali estébáci na pohřbu profesora Jana Patočky. Byl jsem jeho žákem a svou diplomovou práci jsem konzultoval u něho doma. Byla o hře a já v ní použil jeho filozofické články na to téma, které vyšly jenom v Německu. Konzultoval jsem s ním správnost svého překladu. Večer před Patočkovým pohřbem mě překvapilo, když mi Petr Skoumal, který u něho filozofii nestudoval, zatelefonoval konspirativně stručnou otázku: ,Jdeš tam?‘ Správně předpokládal, že určitě půjdu, protože věděl, že Patočka byl můj nejoblíbenější profesor,“ vzpomínal Vodňanský.
Narozeninové oslavy v bytech
„Potom jsme několik let nehráli nikde, protože jsme za sebou neměli žádnou agenturu, které by bylo dovoleno naše koncerty zprostředkovávat. Tehdy nebylo možné, aby si vás pořadatel objednal přímo. Vše muselo jít přes agenturu, která zároveň ručila za vaši ideologickou čistotu a politickou připravenost,“ připomněl s úsměvem.
„Nevystupovali jsme nějakou dobu v Praze ani mimo ni, ale hráli jsme v bytech našich přátel, kteří si řekli, že se vykašlou na nepřízeň doby, a byli ochotni riskovat. Dělo se to obvykle pod rouškou oslav narozenin. Mnohdy se to konalo v bytech prominentů odboje, například u Jiřího Dienstbiera. Radostné na tom bylo, že nikdy nedošlo k přepadení akce estébáky. V té době, koncem sedmdesátých let, jsme museli být připraveni i na to,“ vysvětlil Vodňanský.
Později jedna menší agentura nabídla dvojici možnost vystupovat mimo Prahu převážně jen pro vysokoškolské a mládežnické kluby. Po jednom představení v Olomouci v roce 1981 ale vtrhli do šatny dva tamní funkcionáři. S neomaleným křikem vyhnali diváky, kteří si přišli pro autogram, a dvojici pak zahrnuli nejrůznějšími absurdními výtkami a připomínkami, které pak zpracovali do podoby likvidačního udání. To poslali do Prahy přímo na ministerstvo kultury, které už se pak postaralo o zákaz definitivní.
„Původně jsme si mysleli, že to jsou estébáci. Vyhazovali mladé diváky, kteří byli v šatně, a křičeli, že si s námi musí promluvit mezi čtyřma očima. Nakonec se z nich vyklubali funkcionáři. Jeden byl inspektor přes kulturu a působil dojmem maloměstského intelektuála, ten mladší byl svazák a působil dojmem mnohem primitivnějším,“ vzpomínal Vodňanský na ten přízračný zážitek s lítostí, že s sebou neměl skrytou kameru.
Po olomouckém konci mu došlo, že souvisel s blížícím se šestnáctým sjezdem Komunistické strany Československa. Tehdejší komunističtí funkcionáři prý zřejmě dostali za úkol koncerty některých umělců eliminovat. „Někdo také přišel s teorií, že v Polsku je na vzestupu hnutí Solidarita, a proto prý u nás bylo třeba předejít problémům,“ uzavřel.
V červnu roku 2021 oslaví Jan Vodňanský osmdesáté narozeniny a pro své fanoušky má připravené překvapení. „Pokud bude Supraphon chtít něco vydat, mám v archívu ještě několik písniček, ve kterých zpívá i Petr Skoumal. Zatím nebyly zveřejněny a já bych je rád vydal,“ uzavřel.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: