Článek
Hledání štěstí u cizáků vypráví o zážitcích získaných počátkem šedesátých let v exilu v USA, Evropě a v Indii.
Absolvoval jste tak cestu, kterou nyní prožívají mladí Češi využívající možnost svobodně cestovat. Co jste tím získal?
Každá zkušenost - ať dobrá, nebo špatná - má zlaté obruby. Zvláště po Indii jsem si uvědomil, jak lidé ještě dnes na světě žijí. Člověk o tom četl, ale když na vlastní oči vidíte obrovskou chudobu, mizérii, tak vám to teprve dojde. Život získá dimenzi, kterou předtím neměl. Uvědomíte si, jaké máte štěstí, že jste se narodil na téhle straně zeměkoule.
V Německu a Rakousku jsem se zase setkal s lidmi, kteří nedávno přišli z komunistického Československa. My jsme s rodiči odešli hned v březnu 1948, takže jsem vlastní zkušenost neměl, ale komunismus najednou získal konkrétní podobu zatčení, zákazů, restrikcí. Ta z amerických filmů byla samozřejmě zkreslená.
Je to čtvrtá kniha vašich vzpomínek. Zbývá vám doba od poloviny šedesátých let dodneška. Kolik svazků ještě chystáte?
Zážitky z devadesátých let jsem už popsal v knize Po uši v postkomunismu, takže to není úplně bílé místo. V tuto chvíli nemám v plánu pokračovat ve svých šedesátých "kanadských" letech. Dal bych si pohov s memoáry. V hlavě mám román, jehož první náčrt jsem napsal v angličtině. Je to trochu historické téma čtyř "holocaustů". Začíná v Arménii, potom na Ukrajině, třetí je ten nacistický a příběh končí v Bosně v bývalé Jugoslávii.
V nakladatelství Mladá fronta vyšla současně kniha vašeho otce Jaroslava Podzemí, román z nacistické okupace a poválečného Československa. Jakkoliv jsou si knihy tematicky vzdálené, myslíte, že je něco spojuje?
Spíš by to platilo o mé knize Po uši v protektorátu, kde jsem válku a otcovu roli v odboji také popsal. Podzemí je román, kde jsou sice jména pozměněna, ale dají se rozeznat. Kalina je Vladimír Krajina, Pavel Steiner Josef Mašín atd. Myslím, že atmosféru vystihl velmi působivě. Moje kniha pojednává o letech šedesát až pětašedesát, ale musím říct, že mi v tom hodně pomáhaly tátovy deníky. Psal si, v které části světa jsem zrovna byl. Jeho zápisy trvají od ledna 1948 do poloviny devadesátých let, kdy je přestal psát. Zemřel v pětadevadesátém roce.
Román poprvé vyšel v roce 1986 v Torontu u Škvoreckých. Jakou měl genezi?
Po válce v roce 1947 vydal táta v Družstevní práci své osvětimské Povídky o krutém umírání. Příběh profesora Bendy z Podzemí zpracoval počátkem padesátých let v New Yorku jako divadelní hru. Inspiroval ho slavný Dreiserův román Americká tragédie a on chtěl ukázat, jak daleko spletitější je tragédie soudobé střední Evropy. Mně se román líbí daleko více než tátovi, který stále říkal, že žádný romanopisec není.
Jaroslav Drábek proslul mj. jako generální prokurátor procesu s K. H. Frankem. Řekl vám postupem času něco, co jste vůbec neznal?
Několikrát jsem se už od historiků dočetl, že Mimořádný lidový soud vykonával svoje rozsudky veřejně. Není to pravda. Veřejný byl ten první, kdy soudili náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera. Přinesl hroznou zkušenost a celý soud rozhodl, že už žádný rozsudek nebude veřejný. Ministerstvo vnitra tlačilo na takové akce, ale byly to výjevy jak z francouzské revoluce. Účastnili se jich pak jen pozvaní.
Otec také na začátku tzv. druhé republiky navštívil Beneše v Londýně a historici připomínají scénu, kdy mu Beneš nakreslil na mapě území, na nichž byl ochoten přistoupit na společnou správu s Němci. Tak to ale nebylo. Šlo o území, která by přicházela později v úvahu pro další jednání, protože se kalkulovalo s odstraněním Hitlera. Do roka bylo vše pasé, odehrál se listopad 1939, lidé byli odvlékáni do koncentračních táborů, přišla heydrichiáda. Nic takového už nepřipadalo v úvahu. Přesto se to Benešovi stále podsouvá.
V doslovu románu Podzemí píšete o výsleších na gestapu, kdy nebyli jen "zlí" gestapáci, ale i "dobří". Mluvil o tom někdy otec?
Nejen táta ale i máma. Po listopadu jsem se tu dokonce setkal s hraběnkou Dohalskou, která se s ní účastnila jednání s oním "hodným" gestapákem, který se jmenoval Hans Gall. Díky jemu se podařilo dostat tátu z blázince a Gall plánoval dostat ven i Dohalského, který v nemocnici simuloval smrtelně nemocného člověka. U něho na jihu Čech se pak chtěl skrýt na konci války. Gestapo na to přišlo, Dohalského zastřelilo a Gall byl zatčen.
Po válce získal fešácké vězení, ale přišli si pro něj Rusové a Gall zmizel. Předtím se totiž v Berlíně účastníl likvidace Německé komunistické strany a oni ho hledali. Když se mluvilo o "hodných" gestapácích, kteří měli máslo na hlavě, ale nakonec našim lidem pomáhali, tak otcův kamarád Rudolf Jílovský říkal: "Měli bychom to řešit tak, že jim dáme medaili a pak je oběsíme."