Jak vzpomínají na Bohumila Hrabala dnešní umělci

O Hrabalovi už řekli vše podstatné ti nejpovolanější, jeho přátelé a přátelé jeho přátel, uctívači a pamětníci všech sort včetně hospodských kumpánů, literární a filmoví šamani – ale mně dnes téma Hrabal rezonuje v hlavě především jako ozvěna oné obskurní zprávy, která proběhla českými médii: studenti nymburského gymnázia odmítají přejmenování své školy na Gymnázium Boh. Hrabala. Že prý ho neznají, měl se vyjádřit ředitel školy. A že prý se mládežníci zasekli a neustoupí. A mě napadá: Jak to, že ti studenti neznají světového nymburského spisovatele B. H.? Jsou tak zabednění, anebo jim učitelé zapomněli Hrabala přiblížit?

Co vlastně čtou dnešní studenti gymnázií? Čtou vůbec? Mají právo na ignoranci? Ale nejvíc by mě zajímalo, jak by se na tuto aférku díval Hrabal sám, kdyby se dožil. Tipuji, že by o tom napsal komickou grotesku a studentům by poděkoval za inspiraci.

Hrabalova literatura je nezměnitelná. Skuteční a velcí autoři nikdy nepíší jen slova, pracují na celku životního díla. Jsou lidé, kteří jsou spisovatelé, i když nepíší. Z Hrabala mívám pocit, že měl dvě možnosti: psát, nebo se uchýlit někam do kouta a odpravit se. Nenávidím žvásty o hospodské historce, o tom, že pivnice byly posledním místem na tomto světě, kde si lidé ještě vyprávěli. Kolik výmluv, abychom se o dešifrování jeho knih nemuseli snažit. Hrabal je filozof. Při postupném pádu do pekla, který si dobře uvědomoval, docela přijatelně a vesele žil.

Nepostrádá absurditu, černý humor, hodlá připustit nejednoznačnost soudů a ví, že život je labyrint. Pohybuje se na okraji společnosti, přitom jeho hlava pojme celou společnost. Píše, jako by o jeho bojích čtenář věděl víc než on sám. Jako by sám sebe považoval za tak nicotného, že nemůže porozumět tomu, co velkého a převratného v životě se tu děje. Jako by věřil, že jsou to jen průvodní jevy něčeho skvělého, které se následně vysvětlí.

Mě ovlivnil film 60. let (Evald Schorm, Věra Chytilová, Pavel Juráček, Miloš Forman, Ivan Passer). Literatura té doby mi potvrdila jediné: umění a politika jsou různoběžky. Ve snaze podílet se mocensky na chodu společnosti je cosi zvráceného, zneužití slova. Pod kůží zatvrdne trvalá nechuť vzdát se moci „nad masami“, většinu tehdejších textů lze vnímat v kontextu doby a na pozadí oněch kulis, bez nichž věty osiří v chladné, nelidské konstrukci. Oproti tomu experimenty Věry Linhartové, experimenty se střídmým jazykem i vlastní myslí, obraznost Jiřího Koláře, literární deníky Jana Hanče a proud úzkostnosti Bohumila Hrabala jsou inspirativní a živé dodnes.

Hrabal zvesela ukazuje, že nejhorší člověk, jakého zná, je on sám. Ukazuje, že lze žít jinak, že lze psát jinak, jeho vyčlenění je poctivé, protože s Kafkou věděl, že u nás pravda nepřináší úspěchy, ničí jen, co je zničené. Ano, v tom našem středoevropském křížovém prostoru – podle slov Bohumila Hrabala – lze život přežít jen v permanentním opileckém stavu.

Něžný barbar byl pro mne jeden ze splněných životních snů. V roce 1988, kdy jsem dostal nabídku na jeho realizaci od pana Václava Nývlta z barrandovské tvůrčí skupiny Jiřího Blažka, to byla neuvěřitelná věc. Především šlo o knihu pana Hrabala, která v té době ještě oficiálně nemohla vyjít a existovala pouze jako samizdat. Já osobně jsem se chtěl s touto předlohou setkat už proto, že společnost kolem Bohumila Hrabala a Vladimíra Boudníka jsem znal od dětství prostřednictvím své maminky, která s Vladimírem Boudníkem studovala na Státní grafické škole v Praze a s panem Hrabalem se setkávala. Takže jako debutující mladý režisér po FAMU jsem šel přímo na věc a hned si do hlavních rolí obsadil tři významné české osobnosti, též režiséry – Jiřího Menzela, Arnošta Goldflama a Bolka Polívku. A udělal jsem dobře, i když si mnozí za mými zády poťukávali na hlavu.

Vzpomínám, jak jsme strávili dva měsíce kdesi v Braníku, kde jsme celý text nejprve nazkoušeli, repliku po replice, jako se zkouší divadlo. S architektem Zbyňkem Hlochem a kameramanem Vladimírem Smutným jsme prolezli každý dvorek v Libni. S panem Hrabalem jsem natočil záběry z jeho domku Na hrázi věčnosti č. 24 těsně před demolicí Metrostavem. Ty se nakonec do filmu nedostaly.

Vzpomínám na den, kdy jsem seznámil Bolka Polívku s panem Hrabalem v pivnici U Zlatého Tygra. Počáteční opatrnost rychle pominula a oba se pak přebíjeli svými názory na výtvarné umění. Já jsem tehdy do debaty vstoupil pouze poznámkou, že se už musím rozloučit, jelikož jedu do Berouna za spolužákem Vladimíra Boudníka, Jirkou Šmejkalem, který nám půjčí do filmu svoji satinýrku, a ještě jsem poznamenal, že Jirka na tom teď není nejlíp. Pan Hrabal šáhnul na věšák, kde visela naplněná síťovka, a podal mi ji.

„Prosím, dejte to Jirkovi, a ať Jirka také nezapomene na syna a kočky.“ Před pivnicí jsem nakoukl do síťovky, kde bylo nacpáno mnoho tisíc korun československých, asi nějaký honorář za knihu pana Hrabala.

V paměti mi vyvstane i vzpomínka na předpremiéru filmu v kině Blaník na Václaváku, kterou jsem celou prožil v neskutečné nervozitě vedle pana Hrabala. Po filmu mi stisknul ruku a aniž padlo slovo, byl jsem z toho dojatý. O sametové revoluci jsme stále ještě nic netušili, ta přišla až na podzim toho roku, a tak jsem jednou náhodou potkal pana Václava Havla v rybárně na náplavce, kde mi nabídnul, že film mi pomůže dostat do ciziny, abych mu dal kazetu. Před restaurací ho pak zatkli dva pánové a já se večer z Hlasu Ameriky dozvěděl, že tehdy odcházel založit Český Penklub. Pak přišla revoluce a ta všechno otočila a také odvála lidi z kin, protože jsme všichni měli úplně jiné starosti. Jak s oblibou říkával Bohumil Hrabal, „nejdřív musí být přesdržka, aby bylo pohlazení...“