Článek
Kdy jste vzala poprvé do ruky kytaru?
S úmyslem naučit se na ni hrát? To mi bylo asi tři dny čtrnáct let. Po jedné projamované noci s partou lidí u ohně jsem se obrátila na kamaráda, že bych to taky chtěla umět. A začala se učit.
Měla jste muzikanta v rodině?
Můj pradědeček jezdil na skautské tábory a hrál u táboráků na kytaru. Po něm zbyla doma kytara. Na tu jsem se začala učit hrát a bylo to vlastně fakt hrozné. Ta kytara měla strašně tlustý krk a mně nějaký ten pátek ani nedošlo, že si můžu pořídit tenčí struny. Vůbec mi to nešlo, ale jiná nebyla.
Po pradědovi máte kytaru, po prababičkách jste si do svého jména vložila Marii. Jaký máte ke svým předkům vztah?
Bylo to v době, kdy jsem hledala kořeny, chtěla se ukotvit ve světě a najít si svoje místo. Přirozeně jsem tedy tíhla k předkům.
Kdo byl vaším hudebním vzorem?
Celé dětství jsem poslouchala české písničkáře, jako byl Plíhal, AG Flek, Nohavica, Buty. První deska, které jsem propadla, byla od Čechomoru. Sjížděla jsem desky, co měli doma rodiče. Spotify ani Youtube nebylo, byla jsem odkázaná na domácí produkci. Kolem dvanácti let jsem si hodně začala všímat textů a začala psát básničky. V té době vycházely první desky Tomáše Kluse, a ty jsem zbožňovala, byl to můj velký oblíbenec a dost mě inspiroval. Kromě české muziky s texty jsem poslouchala zahraniční tvrdší muziku, jako byla Apocalyptica a Metallica, nebo třeba Green Day. Měla jsem široký záběr.
Pohltila vás hudba natolik, že jste se vyhnula bouřlivému dospívání?
Spíš mě pohltilo psaní jako takové, a to hodně, utíkala jsem si do něj. Psala jsem básně, texty, příběhy, povídky. Moje nejoblíbenější činnosti ve škole byly slohové práce. Svět psaní pro mě byl vždy přitažlivý.
Odpovídá vaše příjmení Tichá i vaší povaze?
Ne úplně. Ticho je důležitá část mé osobnosti, ale ráda to vyrovnávám živelností.
Jak začala vaše cesta na pódia?
Bylo mi šestnáct a měla jsem natočené asi dvě písničky ve studiu známých mých rodičů. Poslala jsem je mimo jiné hudebnímu producentu Martinovi Červinkovi z nynější nahrávací společnosti SinglTon.
Musela jste k tomu kroku sbírat odvahu?
Tehdy? Vůbec. Měla jsem hotové písničky, a říkala jsem si, co s nimi dělat jiného než zařídit, aby se dostaly k lidem? Poslala jsem je na každou adresu, co jsem našla. Do každého rádia, kde samozřejmě moji písničku s názvem Tuláci nikdy nepustili. Ale Martin Červinka, kterého jsem objevila na stránkách Tomáše Kluse, zareagoval a začali jsme spolupracovat.
Kateřina Marie Tichá
Z Vlašimi, kde jste vyrůstala, jste jezdila do Prahy?
Ano, v sedmnácti jsem měla naučenou cestu Vlašim Praha-Roztyly. A pak do Holešovic, kde měl studio Martin Ledvina, se kterým jsme spolupracovali. To byla jediná trasa, které jsem byla schopná. Měla jsem přesně vypočítané, kde budu přestupovat, a když mě měl někdo vyzvednout jinde, měla jsem z toho nervy a totální paniku.
Často jste vystupovala s kapelou Jelen. Kde jste se potkali?
Ve studiu v Holešovicích. Moc se mi líbila jejich energie a pozvala jsem je do své písničky. Oni neměli doprovodnou zpěvačku, já zase neměla kapelu, tak jsme začali jezdit společně. Mělo to být pár koncertů, a nakonec z toho bylo sedm let.
Uváděli vás jako stálého hosta.
Ano, kluci pak vydali píseň Magdalena a začali být úspěšní. Nejdřív jezdili oni se mnou a pak já s nimi. Poctivě jsme si to odjezdili, od malinkého pódia pro pět lidí, až po Fórum Karlín, schůdek po schůdku.
Co vám to dalo?
Byla jsem pořád v kontaktu s muzikou. Psala jsem pořád písničky, ale dlouho jsem neměla jasno, jak chci, aby moje hudba vypadala. Nechtěla jsem se pustit do něčeho, za čím bych si nemohla stát.
Předpokládám, že pak přišlo nějaké „ale potom“.
Ano, ale potom jsem se v roce 2016 potkala na turné s kapelou Davida Stypky, odehráli jsme spolu asi třicet koncertů. Bylo to nejkrásnější turné a hudební spojení, co jsem zažila. Když jsem je viděla, jak fungují, jakou mají mezi sebou chemii a jak se dá muzika taky dělat, řekla jsem si, že to chci taky. A že už je na to čas. Vyhodila jsem všechny své staré písničky do koše. Bylo jich asi šedesát. A začala jsem dělat na nové desce, což mi zabralo čtyři roky.
O čem je?
Je to příběh těch čtyř let. Hodně mých písniček vzniká tak, že nejdřív napíšu básničku a až mnohem později mě napadne melodie. Třeba u písně Kdyby tak to tak bylo. Napsala jsem ji den poté, co mi zemřela babička, a pak na ni zapomněla. Až za tři roky jsem si na ni vzpomněla, dopsala jsem ji a zhudebnila.
Píšete i z radosti?
Někdy jo, často ale taky z naštvanosti. Když mám radost, snadno se to vyjadřuje i mezi lidmi. Je to společensky přijatelná emoce, smutek tolik ne. Ten schováváme, není tak akceptovatelný. Člověk jím nechce obtěžovat, takže i já se častěji vypisuji ze smutku než z radosti.
Žen s kytarou na pódiu zase tolik není. Možná je to i tím, že dřív drnkal na kytaru kdekdo, ale dnes to tolik lidí neumí, ne?
Já myslím, že jsou, jen o nich není tolik slyšet. To, co je teď moderní, je hlasité a blýskavé. Písničkáři a ti, co dělají hudbu víc tradičně, jsou i mezi mladými, ale nejsou asi tak nahlas.
Může se vám hodit na Zboží.cz: