Izraelská zpěvačka Netta: Feminismus je zahořklý a ukřivděný

Většina skladeb v pop music je zpívaná anglicky. Ty nejoblíbenější mají ale hebrejské texty. Já to prolomila, protože jsem doma velmi populární a zpívám anglicky.

Ano. Když jsem ji dostala, měla anglický text. Já si ale řekla, že přece budu reprezentovat zemi, ve které je hlavním jazykem hebrejština. Proto jsem do textu několik výrazů doplnila.

Byla jsem vítána jako národní hrdinka. Bylo to pro mě ale zvláštní, někdy až nepříjemné, protože se tak necítím. Mám ráda hudbu a jediné, o co mi šlo, bylo překonat sama sebe.

Bohužel nikoli. Víte, vztah ke hvězdám vnímám trochu jinak, než je obvyklé. Setkat se se svým idolem je pro mě vždycky těžké. Vysním si to a na samotném setkání zjistím, že to jsou normální lidé.

Díky vítězství na Eurovizi jsem se setkala s řadou slavných lidí. Mnohokrát jsem tedy zjistila, že jsou obyčejní a stejní, jako jsem já, jako je kdokoli jiný. Nepotřebuji se už setkávat se svými hrdiny, tu touhu mám za sebou. Chci je posuzovat jen jako umělce.

Ano, myslím si, že jsem velmi bláznivá. Jsem barevný člověk a ve svém umění se s tím potkávám. Víte, když mi bylo šest let, šikanovali mě kvůli tomu, že jsem byla trochu jiná. Můj pokoj byl vymalovaný na růžovo, měla jsem v něm jednorožce a byla jsem velmi barevná. Říkali mi, že jsem tlustá a ošklivá, a já s tím žila.

Když jsem pak dospívala, půjčovala jsem si šaty své mámy, ve třídě jsem mluvila s učiteli jako dospělá, chodila jsem do kavárny, kde jsem se jako dospělá cítila. Kvůli té šikaně jsem už nechtěla být dítě. Ten svět pro mě nebyl přitažlivý, chtěla jsem být od něj co nejdále.

Teprve když jsem se dostala k hudbě, začala jsem v sobě oslovovat i tu šestiletou holčičku. A poprvé v životě jsem se začala mít ráda. Momentálně cítím, že jsem silnější než všichni ti, kteří mě v dětství ponižovali.

Každý videoklip je pro mě mimo jiné terapie. Do svých osmnácti let jsem nejedla před jinými lidmi, protože jsem trpěla představou, že nesmím jíst na veřejnosti, když jsem tlustá. Takže terapeutická funkce klipu je, že v něm jím. Zároveň je kritikou konzumního způsobu života.

Před časem jsem dala na Instagram svou fotku plavkách. Polovina lidí mě za to naprosto nenáviděla, druhá polovina mi napsala, že jsem statečná. Jenže to je to poslední, co chce žena slyšet, když zveřejní svou fotku v plavkách.

Společenská média jsou obrazem toho, jak chceme, aby nás ostatní viděli. Prezentujeme se v nich jako ti, kteří jsou hezcí, bezstarostní, nemají deprese, nemají beďary a neustále se usmívají. Naše generace se neustále pídí po tom, jak být šťastnější a dokonalejší. Touží být cool jako Billie Eilish, mít zadek jako Kim Kardashianová a mít ploché břicho. Neustále chceme vypadat lépe než ve skutečnosti, být jiní, než jsme. Ricki Lake je hloupá písnička. Je stejně hloupá jako odpověď na otázku, proč chceme být takoví, jací nejsme.

Ve videoklipu jsme chtěli zahltit pohled diváka záběry věcí denní spotřeby. Chtěli jsme, aby si řekl, že je to moc. Když brouzdáte fotkami na Instagramu, můžete to dělat dvě hodiny v kuse. Po těch dvou hodinách ale cítíte totální prázdnotu. Na to jsme klipem též mířili. Lidé spolu nekomunikují, jen se dívají na mobily. A když už komunikují, neposlouchají se.

Ricki Lake byla moderátorka talk show, jež v devadesátých letech byla jakýmsi zárodkem reality show. Do pořadu si zvala hosty a řešila s nimi problémy.

Víte, feminismus je zahořklý, ukřivděný a neustále si na něco stěžuje. Já to tak necítím. Oslavuju svou ženskost, ráda se raduju a rozhodně si nestěžuju na to, že mi chybí rovnoprávnost. Já tu rovnoprávnost mám.

V současné době se tvoří. Vystupuju s looperem, což je přístroj, který dokáže kupit a opakovat nahrané zvuky. Mé koncerty se skládají z mých písní a interpretací některých jiných. S looperem také ráda improvizuju.

Ano, je to pro mě důležité. Kdysi jsem zpívala na svatbách, vystupovala s looperem, ale vlastní skladby jsem nepsala. Potom jsem se zúčastnila televizního programu podobného soutěži American Idol. Má touha to však nebyla, nevěřím totiž v okamžitý úspěch.

S účastí jsem souhlasila pod podmínkou, že mi nikdo nebude mluvit do toho, jak vypadám, co budu mít na sobě a co budu hrát. Byla jsem šéfem na své vlastní lodi, a když to fanoušci viděli, bylo jim to sympatické a svými hlasy mě vyslali na Eurovison Song Contest.

Potom jsem poprosila tvůrce skladby Toy, aby mi dovolili k ní něco připsat, protože jsem chtěla, aby šlo i o mé dílo. To se stalo a od té doby je pro mě skládání důležité.

Byla, ale měla jsem štěstí. Vojenskou službu jsem si odbyla jako zpěvačka. Bavila jsem vojáky.