Článek
Na úvod zazněla symfonická báseň Úsvit estonského skladatele Heino Ellera, která v husté instrumentaci hýřila impresionistickými barvami a navozovala tak nádherný začátek dne někde daleko u Baltského moře. U tohoto hudebního tvůrce, který patří převážnou částí svého života už do 20. století, nacházíme výraznou inspiraci pozdně romantickou tvorbou ostatních evropských skladatelů, stejně jako názvuky na folklór a silné přimknutí k přírodě jeho domoviny.
V duchu severské kultury vyzněl též Koncert pro housle a orchestr d moll, opus 47 finského skladatele Jeana Sibelia, kde sólový part přednesla bývalá vítězka prestižní soutěže BBC Young Musician Nicola Benedettiová. Dílo má charakter rozsáhlé pětatřicetiminutové symfonie s virtuosní houslovou exhibicí, která se projeví v rozsáhlé kadenci první věty, kupodivu zasazené do jejího středu, kdy slouží jako sonátové provedení. Ještě větší brilanci předvedla sólistka v závěrečné části houslového koncertu, která bývá někdy v muzikantském žargonu nazývána polonézou ledních medvědů. Zde se sólistický part pohybuje na kraji hratelnosti a Benedettiová dostála všem náročným požadavkům na výbornou, což odměnilo obecenstvo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.
Druhá část večera patřila téměř hodinové Symfonii č. 4 Es dur, „Romantické“ rakouského skladatele Antona Brucknera. Čtyřvětý kolos nezapře vliv Richarda Wagnera, jehož rodák z Lince bezmezně obdivoval, přesto v podání estonského orchestru a v nastudování Neeme Järviho se jindy odehraná „vznešená nuda“ proměnila v poutavý hudební obraz, což dirigent docílil širokou dynamickou paletou, vkusnou agogikou a v neposlední řadě dramatickými pauzami.
Zdálo by se, že závěrečný večer Dvořákovy Praha se bude muset tentokrát obejít bez Dvořáka. Leč estonští symfonikové to napravili slavným přídavkem, jímž byla skladatelova světoznámá Humoreska podaná s vtipem a muzikantským šarmem.