Článek
V rozhovoru pro polský Vogue jste zmiňovala inspiraci Davidem Bowiem a říkala jste, že některá jeho umělecká vyjádření byla v sedmdesátých letech přijímána lépe, než by byla dnes. Proč si to myslíte?
Myslím, že hudba šedesátých a sedmdesátých let byla svým způsobem zajímavější. Byla víc experimentální a obecně méně popová a komerční. Včetně té, která byla masově oblíbená. I na poslech náročná muzika pronikala do mainstreamu. Myslím, že to se změnilo.
Například Bowie velmi proměňoval sám sebe a jeho alter ega, která v sobě měla mnoho ženského, třeba Ziggy Stardust, byla tehdy přijímána bez problémů. I dnes podle mého názoru potřebujeme vytvářet umělecké postavy, jež nejsou spojené s žádným genderem. Tvorba se mi dnes zdá těžší, protože všechno musí být velmi politicky korektní.
I umění?
Ano. Lidé jsou velmi opatrní, aby neřekli něco, co by se mohlo někoho dotknout. Všechno je souzeno, musíte si dávat pozor na to, jaká slova používáte, a na všechno, co vytváříte. Necítím v uměleckém vyjádření dostatečnou svobodu.
To je zajímavé, protože já ji například zrovna ve vaší tvorbě cítím. Opravdu cítíte, že vás společenská atmosféra omezuje?
Při psaní písní ani ne, ale nedávno jsme například točili video pro skladbu Hey Man. Je to eroticky laděný krátký špionážní film. Inspirovaly nás klasické žánrové filmy devadesátých let. V jedné scéně dávám někomu něco do pití, abych ho omámila, což je klišé žánru.
Dnes je to ale velmi ošemetná věc, protože to může být spojováno s drogami a se znásilněním. Ale tohle je hudební videoklip, imaginární tvorba, jež nemá s realitou nic společného. A protože jsou špionky v mém klipu ženy, musela jsem myslet i na to, aby všechny postavy, které cestou eliminují, nebyly mužské. Aby to nevypadalo jako křížová výprava proti mužům.
Předchozí videoklip Game Change poukazoval na genderové stereotypy a nevyváženou roli mužů a žen. Jaké v Polsku budil reakce?
Překvapivě velmi dobré. Možná i díky tomu, že je velmi otevřený nejrůznějším interpretacím. Každý si v něm může najít něco jiného. Podivovala jsem se nad tím, že nejčastěji si ho lidé spojili s literaturou spíš než s jiným vizuálním uměním. Hodně lidí předpokládalo inspiraci Orwellem.
Na obalu alba Brut je vaše fotografie z dětství. Kolem vašich ramenou je obtočen velký had. Všimla jsem si, že některé vaše fanoušky obal pobouřil. Proč jste si tu fotografii vybrala?
Kvůli několika aspektům. Je to archivní fotografie, na které jsem já, a já už nejsem dítě. Není to, jako kdybych například použila snímek své dcery. To by bylo problematické. Tento obal nemůže nikomu ublížit. Nicméně jsem si přála, aby podnítil diskusi. Je to trochu provokace.
Použila jsem ho proto, že je z doby, kdy jsem byla nevinné dítě a ještě jsem moc nepřemýšlela o tom, že jsem žena. Dítě je v mých očích lidská bytost, která ještě není spojená s ničím sexuálním. A had reprezentuje všechno, co člověka čeká v dospělosti. Je symbolem hříchu a čehosi dusivého. Podle mě to je zajímavý kontrast.
Zmínila jste videoklip k singlu Game Change. Je inspirovaný mimo jiné fenoménem balkánských přísežných panen, tedy žen, které se rozhodly nikdy se neprovdat a prožít život jako muži. Jak jste tento fenomén objevila?
Vyprávěl mi o nich šéf mého labelu, když jsem byla v Londýně a pracovala na albu. Je velký cestovatel, a když se dočetl o tomto fenoménu, vyrazil do Albánie, aby ho prozkoumal. Že chci natočit video inspirované touto tradicí, jsem věděla ještě předtím, než jsem dokončila text písně. Psala jsem ho už tak, aby s ním souzněl, jen v širším kontextu.
Můžete ten kontext prosím vysvětlit?
Je o tom, když vám nesedí žádná existující společenská škatulka, když máte v povaze něco, co vám nedovoluje naplňovat společenská očekávání. Proto v klipu představuji člověka, který je přesně uprostřed těchto tradičních rolí. Skladbou Game Change jsem chtěla oslavit jedinečnost. Je o tom, aby se člověk cítil ve své kůži, i když nezapadá.
Proč je pro vás tohle téma důležité?
Protože můj příběh je podobný. Pracovně pocházím z velmi popového prostředí. Když jsem byla mladší, vyhrála jsem televizní soutěž Pop Idol. Lidé ze mě potom chtěli mít zpěvačku, která se neustále určitým způsobem obléká, je krásná a sexy. Já ale nechtěla, aby se mnou takhle zacházeli.
Prý vás pro vznik alba inspiroval architektonický brutalismus. Jak?
Za prvé pro mě byl poměrně zajímavý proces vzniku desky. Důležité pro mě tentokrát bylo vytvořit zajímavou hudební krajinu. Mimo klasické rockové nástroje jsem nahrála velké množství folkových. Jsou pro mě důležité.
Můj otec byl folkový hudebník a většinu dětství jsem folk hrála. Když skládám, snažím se pokaždé čerpat z minulosti a stvořit něco, co je v mé hudební DNA. Nyní jsem pozvala otce, který mi na různé nástroje nahrál zvlášť každou notu. Vytvořili jsme katalog zvuků, které jsou původně velmi lidské, hrané živým člověkem na ručně vyrobené nástroje, ale proměnili jsme je v něco syntetického. V přírodě v takové podobě neexistují.
Podobné je to s brutalismem. Vytváříte něco nového z popela staré éry. V tom vidím metaforu ke vzniku alba Brut. A nakonec je tu ještě jedna věc. Mluvila jsem o tom, že jsem se často cítila být někde mezi různými normami. I brutalistní architektura stojí mezi starými domy a mrakodrapy. Lidé si nejsou jistí, jestli to milují, nebo nenávidí. Většina budov je v dezolátním stavu a nezapadá do krajiny současného města.