Článek
Díky svému otci, jenž byl zpravodajem ČTK, jste do svých jedenácti let hodně cestoval. Jaký vliv to na váš život mělo?
Vlastně velmi pozitivní. Odehrávalo se to v době komunismu a já si tím prodloužil naivní dobu vnímání života. Žili jsme v zemích východního bloku, ale táta jako novinář v nich měl různá privilegia. Měli jsme například lepší bydlení, mohli jsme si chodit nakupovat do prodejen pro diplomaty a podobně. Když jsme se pak vrátili do Prahy, padl jsem do socialistické reality a už to tak veselé nebylo.
Díky pobytům v zahraničí také nejsem takříkajíc ukotvený. Mohu žít kdekoli a připadne mi to normální, nemám potřebu se neustále vracet domů. Mám bratra, dvojče, a ten žije od svých devatenácti let v Americe. Zůstal tam, protože v sobě také nemá fixaci k rodné zemi.
Vy sám do Ameriky také často jezdíte, že?
Ano, už asi patnáct let. Skládám tam a pracuju v nahrávacím studiu v Los Angeles. Obvykle tam jezdím na zimu, protože mám rád teplo. V létě bývám v Čechách. Loni jsem ale poprvé neodletěl, pandemická situace mi to nedovolila. Užil jsem si pražskou zimu.
Na hudební scéně jste začínal v rockovém světě, jako člen kapely Southpaw. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to pro mě důležité, protože jsem nabral spoustu skvělých zkušeností. Southpaw nikdy nebyla mainstreamová kapela. Skládali a hráli jsme písně, které se nám líbily, experimentovali jsme s nástroji i počítači, byla to pro nás především zábava.
Jirka Burian, který v Southpaw zpíval a hrál na kytaru, je nesmírně plodný autor, stejně jako já. Napsali jsme za krátkou dobu spoustu písniček. Naučil jsem se tehdy na skládání koncentrovat a psát rychle. Byla to obrovská škola.
Zajímala vás už v té době filmová a reklamní hudba?
Nejdříve jsem hrál na piano, učil jsem se ho ovládat. Potom jsem vstoupil do rockového světa a dělal dýdžeje v několika pražských klubech. Věnoval jsem se tedy především tomu.
Odmalička se mi ale líbily filmy a lákalo mě skládat hudbu na jejich obsah a podporovat tím obraz. Southpaw mi však zabrali veškerý čas. Hráli jsme každý víkend, jezdili jsme i do zahraničí. Peněz jsme moc nevydělali, takže jsem ještě chodil do práce. Dělal jsem zvukaře.
K psaní filmové hudby jsem se dostal, až když Southpaw skončili. A hodně jsem se do toho opřel, takže jsem poměrně záhy začal cestovat po světě a shánět kontakty, abych dostal nějaké zakázky. Nejdřív jsem skládal hudbu k filmům a potom více k seriálům, jejichž popularita stále stoupala. U nás jsem zpočátku psal hlavně muziku k reklamám.
Karel Havlíček
Je těžké prosadit se v Americe?
Je to samozřejmě velmi těžké. V Americe je spousta nesmírně talentovaných lidí a všichni chtějí skládat. Aby se tam člověk z Evropy prosadil, musí mít nějaký kredit a práci, která je za ním. Spojoval jsem se tedy s lokálními umělci a dělali jsem hudbu ke krátkým filmům, abych si vytvořil nějaké jméno. V Americe jsem začal s muzikou ke krátkým filmům.
Jak došlo k vaší spolupráci s Hansem Zimmerem, jedním z největších žijících autorů filmové hudby?
Existuje organizace, ve které jsou sdružení skladatelé spolupracující s ním. Je to člověk, který dnes zaměstnává stovky lidí, vlastní studia a má týmy skladatelů, kteří pro něho pracují. A já se dostal mezi ně.
Zimmer toho dělá spoustu, a aby to všechno zvládl, nezabývá se detaily. Nahraje motiv a skladatelé z jeho týmu ho zvukově dotáhnou, doaranžují, rozepíšou instrumentaci a on to nakonec schvaluje. Je to rozjetá fabrika, čas na cigárko nebo kafíčko není.
Jak došlo k vaší spolupráci s Nicol Kidmanovou a Leonardem Di Capriem?
Každý z nich za mnou přijel do studia a já natáčel jejich hlasy, které jsem potřeboval do připravené hudby. Bylo zajímavé pozorovat jejich pokoru. Největší hvězdy mají největší pokoru.
Než dorazili, přijel do studia jejich štáb, který mě dost stresoval. Lidé z něho mi neustále kladli na srdce, že musí být všechno připravené, funkční, prostě to musí šlapat. A potom přijely samotné hvězdy a byly naprosto v pohodě.
V loňském roce jste vydal své instrumentální album Spoken. Jaký má koncept?
Je výsledkem mého skládání v posledních třech letech. Hodně jsem cestoval, takže je na něm cítit i osamění. Skladby vznikaly v Los Angeles a Praze, to byly hlavní tvůrčí destinace. Je v nich můj život na dvou kontinentech. Kdyby někdo chtěl vědět, jak jsem se cítíl, je to na té desce.
Představíte skladby z alba v budoucnu na koncertech?
Rád bych, je to můj plán. Chtěl bych koncertovat i ve světě. Mám připravenou koncertní verzi s větším i menším orchestrem.
Deska Spoken vyšla u vydavatelství z Los Angeles a podle mobilní aplikace, která ukazuje, kde ji nejvíce poslouchají, je na prvním místě Amerika a druhá Velká Británie. Česká republika je až na sedmém místě.
Na čem momentálně pracujete?
Dokončil jsem hudbu k traileru k filmu Batman a Reminiscence a dodělávám soundtrack k americkému celovečernímu filmu Carpe Noctem. Má to ale zpoždění, protože situace je tak nejistá, že nevíme, kdy se film dostane do kin. Mimochodem, podle mých informací v Americe v pondělí kina otevřeli. V případě Carpe Noctem se ale ještě rozhoduje, jestli půjde do digitální distribuce, anebo do kin.
Spolupracuju také se zpěvačkou Ninou Bergman. Děláme skladby ke komiksové knížce, které budou doprovázet její děj.