Herečka Tereza Vilišová: Smích patří i do těžkých situací

Tak, že cítí potřebu dělat kromě herectví i něco užitečnějšího a s větším přesahem. Ačkoliv mě herectví moc baví, vždy se u mě objevovaly touhy dělat ještě i něco dalšího a smysluplnějšího – jako malá holka jsem třeba chtěla být lékařkou nebo veterinářkou.

Tyto touhy nepominuly ani v okamžiku, kdy jsem se dala na herectví. Takže když jsem si asi před patnácti lety přečetla leták, že zdravotní klauni pořádají konkurz, řekla jsem si, že to zkusím.

On to vlastně není jeden konkurz, který byste měla za den hotový. Je to tříkolový proces, během kterého se u uchazečů zkoumá, jak zvládají unést těžké a nepohodlné situace.

Na to pak navazuje dlouhá řada přednášek a školení. Zdravotní klaun se toho totiž musí hrozně moc naučit. Musí se orientovat v psychologii, aby dokázal správně reagovat na různé lidi a situace. Musí mít základy zdravovědy, aby věděl, jaký typ zákroků pacienti podstupují a co vůbec obnáší jejich nemoc. Měl by se naučit vcítit do jejich situace.

Současně je třeba znát i fungování nemocnic a jednotlivých oddělení, aby rozuměl každodennímu cvrkotu a nikomu nepřekážel. Je toho hodně. Různá školení a kurzy proto podstupujeme prakticky po celou dobu, co zdravotního klauna děláme.

Asi si úplně nevzpomenu na konkrétní tváře a kulisy, ale moc dobře si vybavuji svoje pocity. Říkala jsem si: Ježišmarjá, jak já tohle vůbec zvládnu? Byla jsem úplně vyřízená z toho, co všechno musí klaun uvnímat a zvládnout.

V několika vteřinách, kdy vejdete na pokoj a rozhlédnete se, musíte správně odhadnout všechny jeho obyvatele. Musíte zjistit, co je to za děti, jakou mají náladu, jestli tam náhodou nepanuje nějaké napětí, nebo jestli nemají strach. Musíte si všímat i sebemenších detailů.

Je to těžké, ale dá. I když my nechodíme jen „dělat humor“. Ono někdy stačí málo – pootočit nějakou situaci tak, aby se jí dalo zasmát. Nebo ji něčím nepatřičným zlehčit. Ta postava klauna je totiž založená na určitém pohledu na svět.

Samozřejmě nezměníme, že se některé věci dějou, ale můžeme aspoň zařídit, že se jim lidi zasmějou. A tím v sobě nastartují léčebné procesy. Přece se říká, že smích léčí.

To asi nemám. Člověk se musí napojit na každého zvlášť, každá návštěva a každý pokoj je trochu jiný. Stejně jako je jiná každá nemoc a každý příběh. Proto musí být zdravotní klaun vždycky všemu otevřený, vnímavý a autentický.

Taky musí být zběhlý v improvizaci. Protože my tam nechodíme exhibovat nebo předvést nějaké umělé a předem nacvičené představení, my se snažíme lidem udělat dobře.

Skutečně pracujeme tak, že nejprve přijdeme na sesternu a tam se dozvíme všechny skutečnosti, které k práci potřebujeme. Musíme třeba vědět, kdo je zrovna po lumbální punkci, takže musí ležet nehybně a nesmí se moc smát. Sestřičky nám samozřejmě neříkají žádné intimnosti, ale informace, které jsou důležité.

Těch je moc, asi nedokážu vyzdvihnout jeden. Vzpomínám si ale i na takové děti, které jsme provázeli léčbou dlouhá léta, dobře jsme se znali i s rodiči, ale nakonec se je bohužel zachránit nepodařilo…

Máme možnost psychologické supervize, když je potřeba. Mně osobně ale pomáhá ještě jedna věc – když si uvědomím, že si můžu kostým klauna na konci pracovní doby svléknout. To hrozně dobře funguje.

Pro mě je zkrátka ten červený nos jakási ochrana a štít. Když ho nasadím, tak vím, že k lůžku nechodím nikoho litovat, ale naopak povzbudit. Naopak když ho sundám, tak vím, že je konec a můžu jít domů.

My nemůžeme mít deprese. Musíme být pozitivní, jsme tak nastavení. Jinak bychom vůbec nemohli fungovat a pomáhat. A když už jde opravdu do tuhého a je mi nejhůř, tak si vzpomenu na skutečný zdravotnický personál, na lékaře a sestry. To oni mají skutečně těžkou práci, ne já.

Oni opravdu musejí dělat bolestivé zákroky, říkat pacientům nepříjemnou pravdu, sdělovat těžké diagnózy. Mají obrovitánskou odpovědnost za svá rozhodnutí. Když si tohle uvědomím, rázem se mi ten pohled přetočí a všechno snáším mnohem líp.

Ano, my se snažíme být v nemocnici úplně pro všechny. Někdy je třeba podpořit malého pacienta, jindy jeho rodiče, další den zase personál. V posledních měsících je podpora zdravotnického personálu obzvlášť důležitá, protože to mají extrémně těžké.

Občas ano. Třeba nedávno mi udělalo moc dobře, když jsem se mohla zasmát na pohřbu své babičky. Všichni jsme ji samozřejmě vyprovázeli s velkou bolestí, protože jsme ji milovali a protože byla vzácný člověk, přesto se na pohřbu stalo pár situací, kterým jsme se mohli srdečně zasmát. A to bylo nesmírně úlevné. Myslím si, že smích patří i do těžkých situací.

Samozřejmě. Práce nemocničního klauna a divadelní herečky se krásně doplňují. Při klaunování se totiž neustále pohybuju mezi lidmi, a to nesmírně různorodými. Mám taky možnost je pozorovat ve vyhrocených a bolestivých situacích. A to mi dává velkou výbavu do herectví, připadám si „životně zkušenější “. Dobrá je samozřejmě i schopnost improvizace, pohotovosti a naladění se na partnera. To se v divadle hodně hodí.

Nevím, jestli je to otázka na mě… Já bych chtěla víc točit. Záleží ale na tom, co by to mělo být. Některé nabídky odmítám. Navíc, já jsem vždycky věnovala dost času právě klauniádám v nemocnici. Bylo to pro mě důležité, pokrylo mi to určitou mou přirozenou potřebu pomáhat.

Ale já jsem nic nezahodila. Já ničeho nelituji. Místo toho, abych seděla doma a čekala, jaká filmová produkce mi zavolá, pracovala jsem kromě divadla i v nemocnicích. A byla jsem takhle šťastná. Navíc pár věcí jsem přece jen natočila. A nějaká další zajímavá nabídka možná ještě přijde.