Článek
Pomáháte jako dobrovolník v pražské nemocnici u sester boromejek. Jak jste se k tomu dostala?
Letošní rok je kvůli pandemii náročný, ale všechno zlé může být i k něčemu dobré. Na jaře jsem měla mít v divadle česko-německou premiéru. Hodně jsem na tom pracovala, ale pak vláda kvůli koronaviru zavřela divadla právě v den plánované premiéry. Odjela jsem k rodičům, a abych jen neseděla doma, šla jsem do lesa sázet stromy.
Když jsem pak na podzim viděla, že se budou divadla opět zavírat, začala jsem rychle jednat. V pátek 11. října jsem odehrála poslední představení, v pondělí se mělo zavírat. Hned v sobotu jsem se sbalila a odletěla do Portugalska. Rozhodla jsem se, že vyrazím na pěší pouť do Fátimy. Podobnou pouť už jsem šla jednou, asi před deseti lety, do Santiaga de Compostela ve Španělsku.
Na tyto poutě se věřící vydávají už od středověku, ale dnes to má řada lidí i jako druh cestovatelské záliby. Jak je to s vámi, jste věřící?
Jako malé dítě jsem začala chodit do kostela. V životě jsem potom šla mimo duchovní cestu a teď ji znovu hledám. Učím se bezpodmínečné dávání…
Vydat se na začátku října za hranice bylo asi trochu komplikované i riskantní, protože bylo jasné, že protiepidemický režim čeká i další země.
Informace byly dost zmatečné a nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec dostanu přes hranice. Nakonec se mi podařilo odletět přes Vídeň do Lisabonu a odtud jsem potom týden šla do Fátimy. Původně jsem tam chtěla ještě nějakou dobu zůstat, ale rozhodla jsem se raději vrátit domů a začít co nejdřív dělat něco smysluplného.
Plánovala jsem hlídat děti, ale právě ve Fátimě mě napadlo, že budu prospěšnější při péči o staré lidi. Také jsem toužila být se svou dvaadevadesátiletou babičkou, která byla v domově důchodců v Ostravě. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Mohla bych trávit čas s ní, a přitom tam pomáhat jako pečovatelka. V domově mi ale poděkovali a odmítli mě, a tak jsem začala hledat uplatnění jinde.
Jak jste přišla na to, že půjdete pomáhat právě do nemocnice k sestrám boromejkám?
Díky své kamarádce Alžbětě, která je věřící. Dala mi na ně kontakt. Když v nemocnici uviděli, že jsem si udělala u Červeného kříže pečovatelský kurz a že nemám problém pracovat na covidovém oddělení, okamžitě mě tam poslali. Pracuji na interně, kde většinou leží právě starší pacienti.
Spousta starých lidí v nemocnici mi ukazovala fotky vnoučat a pravnoučat. V tu chvíli vidíte v jejich očích jiskru, jak se za nimi těší domů. Podle mě právě rodina dává životu smysl. Pokud ji někdo nemá, hledá ho ještě v něčem dalším.
Je vám třicet, chtěla byste už mít rodinu?
Jednou ano, teď to není aktuální. Rodina je důležitá. Myslím, že na světě jsme proto, abychom život prožili užitečně a smysluplně, a ne abychom byli šťastní. Štěstí je dar navíc.
Souvisí vaše dobrovolná práce i s tím, že jste před čtyřmi lety opustila stálé angažmá v ostravském divadle a od té doby jste jako herečka na volné noze?
Určitě, protože ve stálém angažmá bych se k tomu vůbec nedostala. Divadla teď sice nehrají, ale zkouší se, takže bych nic jiného dělat nemohla. Na rozdíl od mnoha jiných jsem tedy měla ideální možnost, jak se do něčeho takového pustit. Dobrovolnou práci zatím zvládám, ale pokud by pandemie trvala delší dobu, musela bych si taky hledat placenou práci.
Co vám vaše rozhodnutí odejít na volnou nohu přineslo?
Mělo to jeden hlavní, praktický důvod. Mě hodně baví hrát před kamerou, a pokud teď dostanu nějakou roli, nemusím se v divadle ptát, jestli ji smím vzít. Zároveň jsem se musela naučit organizovat si čas a najít si nějakou náplň pro dny, kdy netočím nebo nezkouším v divadle. Sice teď chodím do nemocnice, ale svůj každodenní pro gram zatím nemám úplně pod palcem. Ještě se to učím.
V čem byste si před kamerou ráda zahrála?
Chtěla bych nějakou velkou dramatickou roli, charismatickou ženskou, která bojuje se svým osudem! Moc mě baví ten vnitřní zápas, něco takového, jako hrajeme třeba s Karlem Heřmánkem mladším v divadelní hře Po konci světa.
Když jsme si domlouvali termín schůzky, zmínila jste, že tento týden jdete na konkurz do divadla. O co jste se ucházela?
Byl to můj první divadelní konkurz, v Divadle Bez zábradlí ale hledali hlavně muzikálové herečky a nejvíc je zajímal tanec a zpěv. Jenže já jsem spíš silná v činoherním herectví a v improvizaci, a když se mám držet pravidel, trošku mi to ještě hapruje. Nabízela jsem tedy hrušky, zatímco oni chtěli jabka, tudíž to nedopadlo. Ale byla to moc zajímavá zkušenost.