Herečka Petra Jungmanová: Některé věci mám doufám za sebou

Prázdniny byly krásné a plány vyšly. Byli jsme v Jizerských a Krušných horách, v jižních Čechách a v Krkonoších. Tam jsme si vyšlápli na Sněžku, tentokrát ale poprvé Obřím dolem a ten je nádherný. Máme překrásnou zemi.

Ohlížím se zpátky ne kvůli věku, ale abych si některé věci dala do souvislostí a pochopila je.

Přemítám teď spíš o tom, čím to je, že už ke mně práce nepřichází tak pěkně pravidelně jako dřív. Ale jinak je mi hezky. Říct, že je mi padesát let, mě těší. A jsem ráda, že mám některé věci doufám za sebou.

Slavili jsme na chatě s rodinou a nejbližšími přáteli. Spojili jsme to i s oslavou mých rodičů, kteří spolu prožili šedesát let. Nádhera! To je výkon, to už je důvod slavit.

Vodu miluju! Užívám si jí hlavně na chatě, kterou máme přímo u Berounky. Vlezu do každého rybníka, když jsme na výletech, i do horských tůní. Letos si v nich lebedili hlavně všichni tři moji chlapi.

To, že jsme byli spolu, je největší dar. Jinak mě potěšily všechny dárky. Třeba mě čeká škola smyku, kterou jsem si přála projít. Nebo jsme byli s mým přítelem Láďou na víkendovém pobytu právě v Krušných horách. A dostala jsem několik voňavek, protože jsem ráda voňavá.

Jsem šťastná, že jsem mohla zažít tak nádherné natáčení. Pan režisér Jan Schmidt, kameraman Andrej Barla, kolegové i celý štáb, to byl soulad. A k tomu všechna ta místa – Telč, Třeboň, Holašovice… Prostě natáčení za odměnu.

Boris čišel obrovskou energií, zažívali jsme spoustu legrace. A já se ho nebála, tak myslím, že mě bral jako rovnocennou partnerku, ač to pro mě byla jedna z prvních velkých rolí. Nadchlo mě třeba i setkání s temperamentní herečkou Dášou Bláhovou nebo s vtipným Lubomírem Kostelkou či s charismatickým panem Josefem Abrhámem.

Nevím, jestli to bylo tím, ale brzy po Stříbrné paruce jsem začala natáčet seriál Místo nahoře, po kterém se o pár let později natočilo pokračování Místo v životě.

Myslím, že vzájemná důvěra nebo určité souznění přišly velmi brzy. Ale na vztah jsme si ještě tři čtvrtě roku počkali, než jsme si dovyřešili svoje předchozí vztahy.

V té době téměř vším.

Bylo to moc hezké období, ze kterého mi zůstalo to nejcennější – dva skvělí a zdraví synové.

Každý je jiný jak povahově, tak i po fyzické stránce. Komu jsou podobní, to asi vidíme každý jinak.

Kluci jsou soběstační i díky úžasné Montessori škole, kterou navštěvují. Letos nastoupili do devítky a čeká je příprava na další studia. Chtějí zkusit štěstí a hlásí se na konzervatoř, ale intenzivně oba přemýšlí i nad další variantou. A protože mají přísnou maminku, u počítače přilepení nejsou. Navíc rádi a dobrovolně chodí ven a sportují.

Oba se věnovali florbalu, Janík ho intenzivně hraje dodnes. Jirka chodí na airsoft a rekreačně s dědou trénuje ping-pong. Ten si s ním vždycky ráda zahraju, ale už mě často poráží. Jinak celá rodina hraje nohejbal a jsem šťastná, když mě vezmou do týmu, protože v nohejbalu jim rozhodně nestačím. Přesto ho hraju moc ráda.

Rozhodně jsem neomezila kontakt s rodiči seniory a ostatními blízkými. A i když to byla někdy dřina, nepodléhala jsem tlaku a zastrašování zvenčí a užívala si spoustu radostí. Nejsem lékař, vnímám situaci intuitivně a selským rozumem. Ať se k tomu každý postaví, jak to cítí. Já zastáncem očkování nejsem.

Většinu života, dříve spíše nevědomky, teď už více účelně, pracuji na tom, abych podporovala imunitu, byla odolná. Snažím se tuto cestu nastínit i dětem. Pokud se někdo uklidní tím, že se nechá očkovat, je to jeho cesta. Ale ať do toho nenutí ostatní.

Stále hrajeme ve Švandově divadle komedii Kdo je tady ředitel? a ještě zbývá pár představení Perfect Days v divadle Palace. Nejnovější je pro mě velmi silná a myslím, že i krásná Honzlová, což je dramatizace stejnojmenného románu paní Zdeny Salivarové, kterou uvádí divadlo Rokoko.

Děj filmu bych nerada prozrazovala. Ale co se týká mé postavy maminky Erharta, je to velmi dramatická role. Žena na pokraji zoufalství, která se snaží dokázat, že věci nejsou takové, jakými se zdají být.