Článek
Inscenace Putin lyžuje měla premiéru v roce 2010, ale je o ni stále zájem. A budí opět kontroverzní reakce. Svědčí o tom nedávný zákaz provozovat ji na piazzettě před brněnskou Janáčkovou operou. Odkud vzešel?
Zákaz, který označil představení za politicky motivované, vzešel z organizace Veřejná zeleň města Brna, respektive její komise, jejíž přesný název nevíme, každý ji nazývá jinak a na webu Veřejné zeleně je nedohledatelná. Primátorka města Brna Markéta Vaňková označila rozhodnutí za nesmyslné. Představení se má konat 6. října, a ať už je politicky motivované, či nikoli, je absurdní, aby o tom rozhodovala Veřejná zeleň. Mezitím, co jsme spolu mluvily, jsme povolení dostali, takže se představení konat bude.
Na politickou angažovanost inscenace Putin lyžuje navazuje i Zpověď bachaře o lidech, kteří umírali v komunistických lágrech a vězeních v 50. letech minulého století. Můžete ji čtenářům přiblížit?
Hlavní motivací jejího vzniku byl fakt, že jsme se zdaleka nevypořádali se zločineckým totalitním režimem a jeho následky. Nejde jen o to odsoudit některé lidi a poslat je do vězení, ale přiznat a pojmenovat vinu a skrze toto jednání se vyrovnat s minulostí, což se ale nestalo. Kdybychom to dostatečně jasně udělali, tak bychom dnes asi byli daleko víc začleněni do demokratické Evropy a nedocházelo by k pronikání bývalých členů StB a přátel sovětského režimu do vedoucích politických pozic.
Z jakých materiálů jste při tvorbě scénáře vycházeli?
Inscenace vznikla na motivy dobových dokumentů, textů, vzpomínek a osudů. Děj je volně inspirován osudy monsignora Jana Podveského odsouzeného v souvislosti s babickými procesy, jehož příběh zaznamenal Jaroslav Sojka v knize Příteli, tenkrát jsem věřil, dnes mám vše ověřené. Součástí knihy je i vzpomínka na Marii Rezkovou, jež se v reakci na zlovůli režimu nabídla jako smírná oběť a tragicky zemřela v pětadvaceti letech na začátku 50. let.
Podrobný vhled do praktik vyšetřovacích orgánů poskytl i krátce vězněný vyšetřovatel StB Bohumil Doubek v rozsáhlé výpovědi, kterou sepsal v rámci vlastní obhajoby.
Inscenace je součástí projektu Provokující divadlo. Jak byste charakterizovala zaměření Divadla Líšeň? Jste divadlo loutkové, dokumentární, či politické? Anebo opravdu hlavně provokující?
Řekla bych, že především jsme autorské divadlo, uvádíme původní texty, většinou mé vlastní, které se pak na jevišti během zkoušek díky improvizacím herců dotvářejí do definitivní podoby. Používáme loutky, ale i makety, objekty, masky, pohybovou stylizaci, živou hudbu, jsou nám blízké experimenty, které zkoumají různé možnosti divadla.
Politické divadlo je jednou z dramaturgických linií naší tvorby, ale zároveň hrajeme i divadlo pro děti, rodiny i dospělé, a to poetické inscenace, které nejsou zaměřeny jen apelativně. Takže jsme divadlo provokující i poetické.
Hrajete Zpověď bachaře i pro mladé publikum? Narážím na vyjádření na webu divadla o bagatelizování totalitní minulosti, což je jev zejména pro výchovu mladé generace znepokojující.
Hráli jsme ji pro školy už v červnu a publikum kolem patnácti let na ni reagovalo velmi dobře, stejně jako na následnou besedu s pamětnicemi a účastnicemi těchto událostí z 50. let.
Co vám dalo Divadlo Líšeň za třiadvacet let, které s ním žijete?
Především uspokojení, že dělám to, co chci a o čem jsem přesvědčená, že to má smysl. A nejen já, ale celá moje rodina, protože divadlo jsme založili s mým mužem Luďkem Vémolou. Je to způsob naší existence a jsme rádi, že se můžeme vyjadřovat k věcem, které pokládáme za důležité. Po tom, co jsme prožili během covidu, si přeju hlavně, aby zbytečně neumírali lidé a abychom mohli hrát divadlo.
Věnujete se i nadále skládání a zpívání s kytarou?
Snažím se. Covidový útlum činnosti jsem využila k tomu, že jsem nahrála své písničky, které střádám už přes dvacet let. Takže jsou moje písně k poslechu na www.bandzone.cz, ale moc ráda si je zahraju i veřejně ať už na ulici, nebo někde v sále. Kontakt s lidmi, na jevišti v divadle nebo s kytarou je pro mě moc důležitý.
Může se vám hodit na Firmy.cz: