Článek
Kdysi jste měla sen – podívat se do Nepálu. Naplnil se vám?
Chtěli jsme tam s manželem, ale pak přišly děti a priority se pochopitelně změnily. Moc ráda bych se podívala do země s úplně jinou kulturou, kde lidé smýšlejí odlišně. Pomaleji než Evropani. A taky abychom si víc vážili toho, co máme. Odjet aspoň na měsíc, ale to až děti odrostou a nám se nebude tolik stýskat. Teď, když kluky nevidím tři dny, je mi smutno.
„Každá žena má žít především svůj život, realizovat se. Ne žít životy svých dětí. I kvůli nim si má plnit své sny.“ To jste řekla a také padla slova o genderové vyváženosti…
Upřímně lituji maminky, které jsou, zvlášť v dnešní době, na děti samy. Když se musí s nimi učit, vydělávat, starat se o domácnost. To je velký problém, o němž by se mělo mluvit víc. Spousta samoživitelek se dostává do finanční tísně, všichni nemůžou pracovat z domova, je to náročné.
Denně děkuji, že jsme se s Romčou našli. Ne každý muž dokáže přijmout jinou roli než jen živitele rodiny. Manžel je umělec, takže dobře ví o touze a vášni něco vytvářet. Tudíž mi to vždycky dopřál. I když nehrajeme divadlo, dopřáváme si svůj vlastní čas v pracovně. U dětí se střídáme, máme to padesát na padesát, čehož si vážím.
Michaela Tomešová
Před pandemií jste hráli i v jednom divadle. Jaké to je zkoušet s manželem?
Vždycky si ten čas nesmírně užívám, protože je i naším koníčkem. V divadle jsme se poznali. Navzájem se podporujeme, jsme si zrcadlem, známe se nejlíp. Když Roman složí písničku, jsem první, kdo ji slyší. V divadle prožíváme skvěle společně trávený čas, bez dětí, rodinných problémů, řešíme jen práci.
A kdo v tu dobu hlídá syny?
Pokud večer hrajeme, tak sousedka, boží Tonča, taky má dva kluky, nebo hlídají babičky. Zapojuje se i moje kamarádka. Udržuji si úzký okruh lidí, nechci, aby šly moje děti z ruky do ruky. Ani aby je hlídaly cizí chůvy.
V divadle proběhla i žádost o vaši ruku. Skutečně jste netušila, co přítel chystá?
Já opravdu nic netušila, ovšem vtipné bylo, že na představení, při kterém žádost proběhla, přišly obě naše rodiny. Což jsem komentovala tím, že vypadáme jako při svatbě. Romča měl žádost připravenou fikaně, věděli o tom jen tři lidi: Jarda Panenka, který se stará o publicitu divadla Kalich, zvukař a Romča.
Než jsme spolu začali chodit, tak jsem Romču neznala, ale on mě viděl v jednom televizním pořadu. Později mi přiznal, že jsem se mu moc líbila a zamiloval se. Dokonce jsem se líbila celé jeho rodině. Když mě pak potkal, byl úplně paf, jenže já si o něm myslela, že je strašnej proutník, tak jsem dala ruce pryč. Pak jsme si spolu začali a probíhalo to ohromně romanticky.
V čem se doplňujete a v čem se lišíte?
Jsem výbušná, ale nejdu z nuly na sto. Udržuji si permanentní hysterii (rozesměje se), dokážu být strašně paličatá. Romča je klidná voda, narodil se ve znamení Vodnáře a dlouho se drží, chová se racionálně. Když bouchne, tak to stojí za to. Myslím si, že se správně vyvažujeme. V základních věcech se vždycky shodneme. Oba jsme společenští a hodně tvůrčí.
V poslední době vás potrápily zdravotní problémy. Dokonce jste prý dvakrát prodělali covid. Nemáte pocit, že organismus volá po zvolnění?
Atopický ekzém, který mám, je záležitostí přímo způsobenou stresem. Sedm let mi dával pokoj, rozjel se po druhém porodu, kdy bylo tělo vyčerpané kojením a zároveň dalším těhotenstvím. Nemám pocit, že bych teď žila přehnaně aktivně. Až nyní začínáme zkoušet v divadle. A s tím covidem to bylo jinak, prodělali jsme ho jen jednou, první test byl pravděpodobně falešně pozitivní. Nakazila jsem se až v nemocnici při nedávné operaci slepáku a Romča chytil covid ode mě.
Životosprávu si dost hlídám, kvůli atopickém ekzému jsem vynechala mléčné výrobky, manžel pro změnu nemůže lepek. Cvičím jógu, protože mě po covidu začala hodně bolet záda. Mám pocit, že jsem už vyrovnaná a spokojená. Vždycky mě bavil aktivní způsob života, nedokážu se zastavit. Nudila bych se, smutnila, že prokrastinuju, když můžu od života čerpat mnohem víc. Pokud mě nezastaví slepé střevo nebo covid, tak jsem nezastavitelná.
Máte teď blíž ke zdravotníkům, když hrajete sestru v seriálu Sestřičky?
Velký respekt cítím hlavně v souvislosti s covidem. Spousta mých kolegů se začala tímto oborem živit, chodí pomáhat do nemocnic. Vždycky jsem si vážila zdravotníků, teď ještě víc.
Uměla byste si poradit při nenadálé zdravotní komplikaci?
Myslím, že jo. Když jsem ležela v nemocnici, tak mi nedělalo problém vyndat si a zandat kanylu. V Sestřičkách nás leccos naučili, první pomoc bych dokázala poskytnout. Umělé dýchání, masáž srdce, Heimlichův chvat, což je uvolnění dýchacích cest. Hodil se mi, protože malému Jonášovi něco zapadlo do krku a dusil se. Ač jsem zmatkař a hysterka, v těchto situacích si dokážu udržet chladnou hlavu. Možná už začínám dospívat. (směje se)
Barča a Káča jsou kamarádky ze seriálu Sestřičky. Míša se s Natálií Halouzkovou (vpravo) přátelí i ve skutečnosti.
Seriálová Barča je správně střelená. Prudká a leckdy zbrklá, čerpáte ze sebe?
Proti mně to má znásobené. Je podstatně drzejší a pouští se do témat, do kterých bych se nepouštěla. Barča zasahuje do cizích životů, což nedělám. Obě preferujeme upřímné jednání.
Zažila jste někdy společné bydlení jako v Sestřičkách?
Bohužel ne. Zpětně je mi to líto. Bydlela jsem u rodičů a pak se svými kluky. Relativně brzo jsem opustila rodné hnízdo, už v sedmnácti, kvůli touze být samostatná. Cítila jsem hrdost, že všechno zvládnu sama.
A tak rychle sbalit kluka, jako to v seriálu nedávno udělala Barča, byste dokázala?
Ona je v tomhle velmi odvážná. Já nikdy kluka nebalila. Měla jsem jen dva a s tím druhým, Romčou, letos oslavíme deset roků od seznámení.
Proč se dva Pražáci, navíc herci s malými dětmi, rozhodnou bydlet mimo Prahu? Není náročné pořád dojíždět?
Naopak! Zrovna jsme si s manželem říkali, že už bychom vesnici za Prahu nevyměnili. Já byla vždycky Pražanda, dítě ze sídliště, pak jsem bydlela v úplném centru, i na Václaváku. Už jsem toho přesycená, baví mě jezdit do Prahy za ruchem i za prací. Potom si ráda přijedu na venkov. Bydlíme u pole, kde je boží klid, krásně vidíme hvězdy, můžeme sedět venku na zahradě, hrát si na kytaru… Čím dál víc mě to táhne k přírodě.