Článek
Od září 2020 sídlí v Žitné ulici v Praze, kde před pandemií stihlo uvést jen pár představení a kde měla 1. března premiéru hra Gramofon. Soubor se loni představil i na pražském Festivalu demokracie inscenací Zabít draka a na Dnech německé kultury v Ústí nad Labem inscenací Adresát neznámý.
Narodila jste se a vystudovala v Moskvě. Jak jste se ocitla v Praze?
V Moskvě jsem vystudovala herectví na Ruské divadelní akademii a od osmnácti let jsem pracovala pro Rádio Svobodná Evropa. V devadesátých letech to byla oáza svobody a demokracie. To skončilo, když v roce 1999 přišel k moci Putin a nastolil tvrdou stalinskou diktaturu. Bylo mi dvaadvacet, byla jsem ještě svobodná, ale věděla jsem, že v té zemi mé děti vyrůstat nebudou. Vyjednala jsem si práci pro Svobodnou Evropu v Praze a poté, co jsem se vdala, jsme se sem s manželem přestěhovali. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale musela jsem ho udělat, i to byl konec mé herecké kariéry.
Jak vzniklo Divadlo Marianny Arzumanové neboli Divadlo MA?
Zrodilo se v mé hlavě po příchodu do Prahy. Práci v rozhlase miluji, ale divadlo mi chybělo, takže jsem se k němu v roce 2013 vrátila jako režisérka a zakladatelka souboru Divadlo MA. Je složen jak z amatérských, tak i profesionálních herců, kteří si k nám našli cestu. Pracuji s nimi podle herecké metody K. S. Stanislavského.
V Čechách došlo bohužel v padesátých letech minulého století k jejímu výraznému zkreslení na takzvané prožívání. Její principy jsou ale stále moderní a vyrostlo na nich celé americké herectví, včetně filmového. Snažím se je očistit a přiblížit mladým hercům. Český přístup ke Stanislavskému však nebyl jen zjednodušující, velkou práci na jeho správném pochopení má herec Radovan Lukavský.
Co má podle vás divadlo přinášet divákům?
Myšlenku a emocionální zážitek, které v divácích rezonují ještě dlouho po odchodu z divadla a nutí ho přemýšlet o sobě, o svém životě. Není mi blízké divadlo, které chce jenom bavit. Neznamená to, že humor není přítomný i v našich nejvážnějších představeních, ale myšlenka je pro mě nejdůležitější.
Možná je to má ruská úchylka daná hlubokou ruskou literaturou, ať už je to Dostojevskij, Tolstoj, nebo Čechov, v níž jedním z velkých témat je vědomí viny a etických hranic. Roli divadla vidím i v tom, vštěpovat lidem morální zásady, které nás dělí od zvířat. A to skrze katarzi, prožitek a konfrontaci s osudy lidí na scéně. Dosáhnout očištění tak, jak to divadlo činí už od svých počátků.
Vaše autorská inscenace Gramofon se vrací k holocaustu. Je podle vás zapotřebí toto téma připomínat?
Velice zapotřebí. Lidé velmi rychle zapomínají na to, co bylo. Děsí mě, že zvláště mladí lidé o tak hrůzných věcech, jako je válka nebo holocaust, málo vědí a neuvědomují si souvislosti historie s dneškem. Přitom jsou více než patrné, zvláště v současné situaci ruské agrese na Ukrajině. Připomínat je musí jak rodina, tak i škola. Blbost a nevzdělanost neznají národnost.
Proto je třeba neustále lidi vzdělávat. Velkou roli v tom může sehrát i divadlo skrze již zmíněný prožitek osudů. A také skrze fantazii, což je i téma inscenace Gramofon. Pokud má člověk v sobě zakořeněný svět fantazie, může za všech okolností zůstat svobodný.
Máte k návratu k holocaustu i osobní motivaci?
Genocida je pro mě osobním tématem, mám arménsko-židovské kořeny. Už jako malá holka jsem se vžívala do osudu Anny Frankové. Později, jako matka, do Sophiiny volby. Představovala jsem si, jak bych se v podobné situaci zachovala. Z mé rodiny nikdo holocaust osobně nepocítil, ale rodina mého manžela ano, jeho babička byla Ukrajinka, otec Žid a z jejich rodiny zahynuli za druhé světové války téměř všichni.
Můj přítel, ruský novinář a spisovatel Petr Vail, bohužel už zesnulý, říkal: Nedej Bůh, aby nastala životní situace, kdy bychom museli poznat, čeho všeho jsme schopni. A v naší inscenaci Zabít draka podle hry Jevgenije Švarce se říká: Je nutno zabít draka v každém z nás.
Tyhle myšlenky jsou dnes velmi aktuální. Umělci by se v téhle pohnuté chvíli měli spojit, pochopit, že toto je náš boj a že ho musíme bojovat skrze to, co umíme. A hledat k tomu sílu a třeba i nové formy.
Když zmiňujete formu, jakou roli hraje ve vašich inscenacích hudba?
Velkou. Nikoli náhodou je patronem Divadla MA klavírní virtuos Jevgenij Kissin, který je i autorem muziky k inscenaci Gramofon. Hudba je mi velmi blízká. Zvuk se mi mění v obraz, a proto mi velice záleží na hudební dramaturgii každé inscenace.
Citlivost pro zvuk a hudbu mám z let, kdy jsem pracovala pro Rádio Svobodná Evropa. Naučila jsem se tam zvukem vytvářet příběh. Miluji operu a moc ráda bych ji jako režisérka někdy inscenovala.
Kde vaše Divadlo MA diváci najdou a jak často hrajete?
Od loňského podzimu už na naší scéně v Žitné 41, kde hrajeme osmkrát až devětkrát do měsíce, Gramofon dvakrát v měsíci. Loni v létě jsme dostali grant k účinkování na Letním divadle v Grébovce, kde jsme hráli v krásných kulisách grotty. Vrátíme se tam i letos, celý srpen budeme hrát vždy v pondělí, středu a pátek.
Může se vám hodit na Firmy.cz: