Článek
Narodila se jako Magdalena Matějková v Trenčianských Teplicích. Do Česka přišla v 90. letech studovat DAMU, obor alternativní a loutkové divadlo. „Měla jsem ráda Ypsilonku, Husu na provázku, HaDivadlo. Chtěla jsem se věnovat alterně, ale podobný obor na Slovensku tehdy nebyl,“ vysvětluje, co ji kdysi zavedlo k nám. Nejdříve profesionálně působila v Hradci Králové, později se přesunula do Prahy.
Vaše jméno je spojené s vlastní oděvní značkou. Kostýmům a módě se věnujete také v Divadle v Dlouhé. Vítězí u vás móda nad herectvím?
To ani zdaleka. Móda je pro mě spíš zábava. Výjimkou bylo období, kdy jsem rozjížděla svou značku Cuna vlnami. Narodil se mi syn Bruno, byla jsem na mateřské dovolené a měla jsem potřebu dělat i něco jiného než pořád běhat kolem něj. Chtěla jsem tvořit rukama. Začala jsem proto navrhovat oděvy pro děti. Během téhle činnosti jsem se leccos přiučila o šití, látkách, střizích...
Lidská tragikomedie, zleva Miroslav Táborský, Madla Zimová a Jan Vondráček
To jste během péče o malé dítě měla čas šít pro zákaznice?
Pro Cuna vlnami jsem dělala jen návrhy, jak má oblečení vypadat. Na šití jsem si našla šikovné profesionální krejčové. Chtěla jsem, aby dobře vypadalo a bylo kvalitní. Poměrně se mi v tomhle podnikání dařilo. Takže mě tyhle aktivity na chvíli tak trochu živily. Nebo lépe řečeno, časem se přehouply do modelu: vydělají si na sebe. Ale že by má letitá záliba v módě někdy přinášela jistý výdělek? To bych se musela vrátit do divadla.
Myslíte tím svou kolekci pro domovskou scénu, Divadlo v Dlouhé?
Spíš mám na mysli spolupráci s Hankou Fischerovou, uznávanou kostýmní výtvarnicí. Jako asistentka jí s některými inscenacemi u nás v divadle pomáhám. Dotahujeme kostýmy, aby ve scéně, ve hře vypadaly dobře. Hledáme oděvy, aby k sobě ladily, přidáváme k nim vhodné boty... Tyhle své aktivity mám samozřejmě placené. Primárním výdělkem pro mě ale stále zůstává herectví.
A co ta divadelní kolekce, mimochodem velmi povedená, ta byla vaším nápadem?
Tahle práce přišla až po Hančině nabídce na spolupráci. Vámi zmíněná kolekce pak vznikla v rámci propagace Dlouhé. A já jsem při jejím navrhování využila vše, co mi přinesl život, včetně Cuna vlnami. A jak se prodává? Přesná čísla nesleduju, nekontroluju. Ale v divadle hlásí, že jde na odbyt. A asi to tak je. Stává se, že mě oslovují kolegové, známí. Věci mi chválí, říkají, že si je koupili, případně koupit chtějí.
O jaký kus je největší zájem?
Z toho, co vím, se holkám líbí hlavně šaty.
Nosíte je i vy sama?
Mám nejen šaty, ale nosím i mikinu, ledvinku, batůžek. Takže všechno. (Smích) Jistě jste si všimla, že všechno je černo-černé. Je to moje oblíbená barva, protože sluší každému, dá se kombinovat snad se vším. Navíc naše divadelní barvy jsou šedá a červená. Černá se mi k nim přirozeně hodí. Zdá se mi, že svou univerzálností rovněž odráží naše diváky, k nám do divadla chodí od těch nejmenších až po ty starší. Právě černá je dokáže, zdá se, všechny oslovit.
Ledvinka z divadelní kolekce
V Dlouhé jste dvacet let. Nikdy jste nechtěla odejít jinam?
Ne, já těch dvacet let mám navíc přerušených trojím těhotenstvím. Během let, průběžně jsem se sem vracela, a to vždy velmi ráda. Ale ještě před Dlouhou jsem na škole, při studiích DAMU byla pět let v hradeckém Divadle DRAK.
Většinu žen asi móda zajímá, ale kde se ve vás vzala touha ji navrhovat?
U nás doma se vždy šilo. Když mi bylo deset, tak mi babička, krejčová, koupila šicí stroj. Naučila mě, jak s ním zacházet. Sama taky dělávala takové ty šicí melouchy. Měla stálé zákaznice, které k ní chodily. Taky jsem si vymýšlela, co mi má ušít...
Dá se říct, že jsem odmala vyrůstala mezi špendlíky. Jsem také z generace, která se musela aktivně snažit, aby chodila hezky oblékaná. Ostatně umím i plést. První svetr jsem si upletla už ve třetí třídě. I teď mám rozpletené dva svetry: pro sebe a jeden pro syna.
Vidíte nějaký vývoj v činorodosti českých a slovenských žen?
Od 90. let bylo najednou všude v obchodech zboží, o němž se mi v dětství ani nesnilo. Stálo navíc poměrně málo. Kvalitu nikdo moc neřešil. Teď se poptávka po kvalitnější módě naopak vrací do popředí. Zákazníci se začínají zajímat o to, kdo pro ně oděvy šije, kdo a kde na ně vyrábí látky a tak dále. V kurzu je autorská práce. Plus hodně lidí začalo bavit udělat si něco pro sebe, svýma rukama. Chodí kvůli tomu na nejrůznější semináře. Prostě jim už zase není jedno, do čeho se oblečou.
Kostýmy navrhujete i pro divadélko, kde hrajete s bratrem Martinem. Oba taky roky působíte v Divadle v Dlouhé. Nelezete si občas na nervy?
Já v podobném spojení vidím především výhody. Dobře se známe. Dokážeme spolu otevřeně mluvit, jsme na jedné vlně. O tom, že nám to s Martinem jde, svědčí i naše spolupráce pro rozhlas. Vídáme se samozřejmě také v soukromí. Není asi divu. On je moje nejbližší rodina, i když každý z nás má i tu svou. Je takzvaně na dosah. V Praze. Máma totiž žije 350 kilometrů daleko, táta už bohužel zemřel.
Máte tři děti. Umí některé z nich šít?
Ne, ale nejstarší dcera hodně vyšívá, což se taky vrátilo do módy. Samotné šití pro její generaci ale asi tolik atraktivní není. Vyžaduje zpočátku trpělivost, vydržet, než se naučíte jeho základy. Dcera má navíc ve svém životě spoustu jiných zálib.
Momentálně sní o studiích v Anglii, konkrétně o oboru make-up artistika. Teď mě napadá, že jsme spolu přece jen něco v oboru módy dělaly. Na její maturitní ples jsem jí dolaďovala její návrh šatů, své jsem si navrhla a nechala ušít u šikovné krejčové.
Co jste si naposledy naopak ušila vy sama?
Asi to bylo něco praktického. Před lety. V době, kdy se mi narodil poslední syn. Šlo o závěsy, povlečení do postýlky či kapsáře. Z oblečení na sebe vám už asi nic konkrétního nepojmenuju. Byly to asi kalhoty, košile nebo bunda. Možná nebyly ani pro mě, ale spíš pro bývalého manžela. Nemám čas. A na šití ho potřebujete opravdu hodně. Je to velmi precizní práce. Navíc mně se teď i doma pokazil stroj. Když něco potřebuju, tak to ráda nechávám na osvědčených krejčových.