Článek
Vybavíte si, jaký byl váš první dojem, když jste si přečetl scénář?
K Betlémskému světlu? Měl jsem pocit, že čtu scénář Woodyho Allena, vzpomněl jsem si na jeho Mocnou Afrodíté. Podobný dojem mám z Betlémského světla. I v něm je kus pohádkové a filmové magie. Jsem zvědavý, co tenhle film s lidmi udělá.
Hrajete v něm otce chlapce s Downovým syndromem. Prozradíte o své roli víc?
Moje postava je programově věřící člověk, který má svoje vírou pevně dané mantinely a ty mu jeho postižený syn spontánně nabourává. Martin Polišenský, můj filmový syn, je skvělý, úžasný kluk. Jsem moc rád, že jsem s ním mohl být a pracovat. Když vás postaví vedle neherce, je to výzva, bavilo mě to. Maminku hraje Jitka Čvančarová, která představuje bytost naplněnou čistou mateřskou láskou. Utvořili jsme takovou zvláštní rodinku.
Poprvé jste spolupracoval s režisérem Janem Svěrákem. Jaké to bylo?
Cítím k němu obrovskou úctu. Hodně mě oslovil jeho film Kuky se vrací, který mi připomněl animované filmy Hermíny Týrlové, na nichž jsem vyrostl. Jako kluk jsem je nedokázal plně ocenit, ale nějaký otisk z nich ve mně přetrval.
Honza je pro mě neuvěřitelně inspirativní člověk, pracovitý a přemýšlivý. Byl jsem rád, že ho můžu blíž poznat. A to nemluvím o Zdeňkovi Svěrákovi, kterého jsem předtím taky osobně neznal a setkání s ním pro mě bylo radostí, ba občerstvením. Taky s paní Danielou Kolářovou jsem se po čase moc rád potkal. Nebo s kameramanem Vláďou Smutným, se kterým se známe už z natáčení Poupat a možná ještě déle.
„Setkání se Zdeňkem Svěrákem pro mě bylo občerstvením,“ říká. S Jitkou Čvančarovou tvoří ve filmu pár.
Máte nějakou osvědčenou metodu, s jejíž pomocí se připravujete na roli?
O postavě, kterou hraju, se snažím co nejvíc zjistit a nechat ji zhmotnit se v mé představě. Pak někdy přijde něco, co je stejně mocné jako ta představa, a to mi tu postavu dodělá. Je to neuchopitelný element obsažený v konkrétním okamžiku na place.
Člověk musí být připraven, ale pak je stejně mocný, ne-li mocnější právě ten okamžik. Když přijde, tak buď naskočíte na vlnu, nebo jste pod vlnou. Anebo jste bez vlny, a přesto jedete, protože tam jste a musíte to nějak zahrát.
Potřebujete si k postavě najít blízký bod, klíč, který vám umožní bezprostředněji k ní proniknout?
První cestou ke každé figuře je to, co o ní čtete v řádcích. Mezi řádky o ní najdete další povídání. A pak je ještě něco za tím. Takže musíte číst v řádcích, mezi řádky i za řádky. To všechno vám tu postavu futruje. Buď je toho dost, anebo tam třeba taky nic moc není. Když nevíte, čím tu postavu vyfutrovat, tak ji neděláte, tu roli nevezmete. Ale třeba někdo jiný v ní najde něco úžasnýho.
Ví se o vás, že mluvíte pěti cizími jazyky. Anglicky, německy, francouzsky, rusky a polsky. Učil jste se je z touhy obsáhnout jiné kultury?
Vůbec ne. Kvůli poznání jiné kultury jsem začal chodit na čínštinu, ale nakonec jsem nenašel čas učit se ji systematicky a pravidelně. Jazyky, které jste vyjmenovala, mi přinesl život.
Pocházím z Ostravy, tam jsme měli přístup k polskému vysílání a polská televize byla lepší než česká. Když na ni koukáte, není těžké polštinu pochytit. Poláci filmy nedabují jako my, takže jsem se tak dostal i k angličtině. Ve škole s rozšířenou výukou jazyků jsem měl od třetí třídy povinnou ruštinu a od páté němčinu.
Na gymplu jsem přidal francouzštinu, ta mě bavila nejvíc, měli jsme úžasnou paní profesorku Macháčkovou. Bylo to na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy mě nenapadlo, že francouzštinu někdy reálně využiju.
Povedlo se vám to krátce po revoluci, v letech 1992 a 1993 jste hrál ve Francii divadlo. Jaké to bylo, přijet tam z postkomunistického Československa?
Když jdete poprvé k zubaři, nepřemýšlíte moc o tom, jaké to bude, prostě tam jdete. Stejně jsem to měl, když jsem jel poprvé do Francie, neuvažoval jsem nad tím. Bylo to jiné a krásné hlavně proto, že byl člověk mladinkej. Ale nijak zvláštní mi to nepřipadalo. Bral jsem to tak, že za mnou přišla příležitost a já to jenom zvedl.
Vladimír Javorský
Zůstat jste tam nechtěl?
Víte, když chcete hrát ty jemný věci, je mnohem lepší, když to děláte v rodném jazyce. Francouzi používají úplně jinou melodii, když chtějí něco říct ironicky, jinou zase, když mluví upřímně. A pro mě bylo mnohem snazší, protože mám tyhle jemnosti rád, vrátit se domů.
Ne každý ví, že jste hrál ve filmu nominovaném na Oscara. Dokonce jste jel v roce 2004 do Los Angeles na předávací ceremoniál. To muselo být velké…
Je to takové větší než tady no… Ten film se jmenoval Most, natočili si ho v Čechách dva Američani, protože je to tu levnější. Jestli to bylo velké, nevím. Nasednete do toho dlouhýho auta a dovezou vás před červený koberec. Křičí na vás – tady se usměj, tam se usměj. Následuje nádherná, úžasná show.
Bydlíte na pobřeží oceánu, vidíte všechny ty hvězdy, na který chodíte do kina. A pak zase sbalíte kufry, vysednete z letadla, jdete na autobus a do metra. Takže je to nádherný, zažil jste to a někde to tam ve vás je. Toť vše.
Neměl jste tehdy anebo třeba někdy jindy pocit, že jste profesně na vrcholu?
Já tohle nemám rád, žádné profesní vrcholy nemám.
Ani pražské Národní divadlo, kde jste od roku 1999 v angažmá, pro vás nebylo profesním vrcholem?
Ne. (odmlčí se) Divadlo neděláte kvůli nějakému vrcholu. Děláte ho, protože tím chcete něco říct. A je úplně jedno, jestli to řeknete v rozhlase, v Národním divadle, v Činoherním klubu nebo někde v Ústí nebo v Šumperku.
Když se tam v ten večer něco uděje, tak je jedno, co je to za scénu. A když se nestane nic, tak je jedno, jestli je to nic v Národním divadle nebo třeba v Hollywoodu.
To „něco“, které může přijít na jakékoli scéně, vám dokáže dát i hudba, které se také věnujete?
To vám může dát cokoli. Třeba tady ten šálek čaje, který teď pijeme.
Nebo golf, který hrajete a mně k vám moc nesedí, protože ho mám spojený se snobským prostředím?
(směje se) Třeba i golf. Záleží na vás, jestli chcete mít předsudky, nebo si užívat radost ze hry. Pro mě je golf taková lukostřelba západní kultury, stojí na principech, které jsou pro nás obecně platné.
Musíte trefit míček a nesmíte o to usilovat moc ani málo. Musíte při tom být patřičně uvolněný, ale ne moc. Musíte být patřičně koncentrovaný, ale ne moc. Musíte mít trošku natrénováno, ale možná ne moc. A pak přijde ten rozhodující okamžik, kdy to nějak napálíte. A v tu chvíli rozhoduje o výsledku ještě několik dalších věcí – vítr, tráva, vlhkost a teplota vzduchu. Je to komplexní věc.
Takže je to úplně přesně jako v životě.
A co není úplně přesně jako v životě?