Článek
Máte s ADHD osobní zkušenost?
Sám jsem byl ve dvou a půl roku diagnostikován jako ADHD a jeden z mých synů také. Když jsem viděl, jak bojuje sám se sebou i se svým okolím, vrátil jsem se o pětadvacet let zpátky, kdy jsem prožíval totéž. Řekl jsem si, že pro něho udělám projekt, aby on i ostatní pochopili, že ADHD není onemocnění, ale nová kvalita života.
Co vám pomohlo se s ADHD vyrovnat?
Na jedné straně pohyb, fyzická aktivita, na druhé pak kreativita, tvorba. Ale kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit náš soubor, nezačal bych sportovat ani malovat.
V projektu vystupuje osm umělců pocházejících od Finska přes Venezuelu až po Indonésii. Jak jste je vybíral a jak vás jejich různost inspiruje?
Na konkurz se přihlásilo 560 lidí ze 32 zemí. S padesáti z nich jsem loni na jaře absolvoval třídenní workshop. Z něho vzešlo finálních osm umělců, jejichž různost mě fascinuje. Už při konkurzu jsem u každého z nich věděl, že právě tohoto člověka chci. To, co vyzařují, tvoří různé barvy palety a ty opět skládají jedinou společnou bytost, což je vlastně téma ADHD.
Měl jste konkrétní představu, k jakému tvaru chcete s těmito osmi lidmi dospět?
Věděl jsem to naprosto přesně, ale chtěl jsem, aby si na to přišli sami. A to se podařilo. Bez jakékoli nápovědy dospěli ke jménům, jako je americký malíř Jean-Michel Basquiat, který byl i jednou z mých inspirací. Po týdnu zkoušení namalovali téměř identickou scénografii, s níž jsem i pracoval, použili některé shodné barvy, takže prošli stejnou cestou, jakou jsem prošel i já. Snažil jsem se maximálně využít jejich spontánnost a imaginaci.
Měl předtím někdo z nich s ADHD osobní zkušenost?
Argentinec Mauricio Rafael Cugat, který se věnuje hair hangingu (závěsu za vlasy – pozn. red.) má bratra s ADHD, ostatní žádnou zkušenost neměli, ale dokonale pochopili, co mě vedlo k tomu, uvažovat o tématu ADHD právě tímto způsobem.
Soubor Cirk La Putyka oslaví během této práce desátý rok existence. Kam se za tu dobu posunulo vaše vnímání fenoménu nový cirkus?
Už to není něco založeného pouze na technice cirkusových čísel. A také už vím, že nedokážu vytvářet představení, aniž bych mohl překračovat hranice možností, což mi právě nový cirkus umožňuje. Prošel jsem cestu od techniky k tématu, příběhu, fantazii.
V našem představení nedáme divákům žádné poučky o tom, co ADHD je, ale dostanou prostor k imaginaci, aby si na to odpověděli sami. Dokonce epilog inscenace není nazkoušený a bude improvizovaný. Je to riziko, ale cítím, že to tak musí být.