Článek
Pocházíte z Pardubic, máte rád perník?
Nějak moc ho nemusím. Já se v Pardubicích akorát v porodnici narodil, můj otec tam tehdy byl v angažmá. Pak jsme se stěhovali do Ostravy. Ale vedle je městečko Přelouč, kde jsem měl dědu s babičkou a tetu se strejdou, tam bylo moje doma. V Přelouči jsem prožil kus dětství a částečně tam vyrůstal.
Váš tatínek byl divadelní režisér. Proto jste se vydal touto cestou?
Ne, vůbec ne. Já s tím měl společnou jedinou věc – v době mého dětství to tak bylo, že se každou sobotu šlo na premiéru do divadla. Buď otcovu, nebo nějakého jeho kolegy.
Hlava rodiny působila v Pardubicích?
Po celé republice, včetně Slovenska. Měli jsme to poněkud složitý, já tomu říkám, že jsem takovej barevnej, protože jeho profese, kdy byl nejen režisérem, ale i uměleckým šéfem, obnášela stěhování po různých městech.
Takže logicky syn posléze přičichnul k umělecké branži?
To ano, ale ne ve smyslu, že bych tuhle profesi dělat chtěl. Upřímně řečeno, já v jistém věku, po jistých školských a jiných eskapádách, vlastně skoro z nezbytí šel dělat zkoušky na brněnskou konzervatoř a k mému úžasu mě vzali. Nějakou dobu jsem tam strávil, než mě z ní zase vyhodili.
Po kom máte tak charakteristický, citově podbarvený a měkký hlas?
V mládí jsem hrával ve dvou bigbeatových kapelách a malinko zpíval, možná to mělo nějaký vliv. Od útlého mládí do útlého stáří jsem kouřil, což už pětadvacet let neprovozuju. Asi za svůj hlas nejvíc vděčím pánubohu. (ukazuje nad sebe)
I proto často býváte slyšet při namlouvání různých dokumentů, charismatického hlasu využívá dabing. Kdo byl první výraznější herec, kterého jste nadaboval?
Myslím si, že Sylvester Stallone, ještě blahé paměti v pražské Klimentské ulici, kde bylo tehdy slavné dabingové studio. Tenkrát jsem netušil, že s ním toho tolik bude. Věděl jsem, že natočil Rockyho (1976), za kterého ho nominovali na Oscara. Ale že to budu dělat celé, mě ve snu nenapadlo. Paradoxně ostatní postavy dabovali různí jiní kolegové, za léta se měnili, podle toho, kdo měl čas, ale Rocky v češtině mluví stejným hlasem.
Devadesátky byly pro vás úspěšné z hlediska natáčení filmů, především těch televizních. Máte jich na svém kontě opravdu hodně, o deset let později, v 21. století, dokonce rolí ještě přibylo. Vybavíte si tu největší srdcovku?
Byť to nepatří mezi něco světového a není to zvlášť ceněné kritikou, tak jsem měl rád film Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu (1992). A teď mám rád film, v televizi ho opakují, který dělal režisér Karel Janák, Ro(c)k podvraťáků (2006). (Nepatrně se pousměje při mé reakci, že ho mám taky ráda.) Vlastně mě překvapí, když mi říkají počty, v čem jsem hrál.
Nedávno bylo uvedené životopisné historické drama o J. A. Komenském Jako letní sníh, kde jste ztvárnil maďarského grófa. Takového, jak to říct…
Dobového pitomce, který je potentátem na škole, kde Jan Amos učí. Mají spolu konflikty, protože náš učenec je nadčasový. Pro mě šlo o zvláštní věc, drama dělal pan režisér Luboš Hlavsa, který má produkční společnost. Já se s ním poprvé setkal před lety, kdy točil film k výročí Jana Husa. Pak při práci na dramatu Poslední útěk Jeronýma Pražského, o další historické postavě, kterou hrál Ondra Vetchý, a já měl krásnou velkou roli církevního hodnostáře, který skutečně žil.
Většinou v inscenacích, filmech i v seriálech ztvárňujete padouchy. Nevybavím si, že byste se usmíval, zachováváte vždy poker face. Proto tyhle role dostáváte, kvůli drsnějšímu vzhledu?
(poprvé se během rozhovoru krásně a srdečně usměje) Já nevím, proč, asi se na mě filmaři podívají a mají jasno. V divadle hraju komedie o sto péro, ale ve filmu jde o škatulku. Zřejmě si říkají – ten se určitě nesměje…
Hrál jste někdy romantickou postavu, třeba milovníka?
Milovníka?! Prosím vás, podívejte se, jak vypadám! To ne, ale že bych nemohl hrát dobráka, to je ptákovina.
V inscenaci Divadla na Vinohradech Za dveřmi, která byla nominována na Cenu divadelní kritiky.
Novinář Jaroslav Kmenta vás velmi chválil za načtení svých knih o Radovanu Krejčířovi. Naposledy to byl Žralok, který má přes sedmnáct hodin. Jaké to je, načítat tolik textu?
Jde o zvláštní disciplínu. Já dokonce před nějakou dobou četl mnohem delší věc, dvaadvacetihodinovou, Na východ od ráje od Johna Steinbecka. To jsou knihy, které čtete v mládí, aby měl člověk nějaké vzdělání. Pak se k nim vrátíte, až když oceníte, o jak geniální dílo jde.
Když před lety audioknihy začínaly, vůbec jsem nechápal jejich princip. Při čtení u mě převládal pocit – k čemu to vlastně je? Proč knihu poslouchat z pásku, desky nebo cédéčka, když si ji můžu přečíst?! Až mi to došlo při setkání s univerzitním profesorem, stejně jako s řidičem kamionu, který mně řekl: „Úžasný, s vaší knihou jsem dojel až do Marseille.“
Kmenta prohlásil: „Moc se těším na to, až Pavel Rímský vdechne knize ještě děsivější rozměr, než jaký má její obsah. Jeho hlas, tón a rytmus, s jakým příběh vypráví, dělá z knihy opravdovou gangsterku.“ Baví vás jako diváka akční filmy?
To je od pana Kmenty hezké, nikdy jsme se nepotkali, ale říkali, že mě chválí. Já nevím, co je akčňák nebo thriller, mám rád dobrý film.
Co říkáte tomu, že v poslední době televize převážně natáčejí buď krimi seriály, nebo ty ze zdravotního prostředí?
V českých televizích jdou někdy takové krávoviny, respektive naprosto nic, že si radši vyberu díl kriminálního seriálu, kde se aspoň něco děje, je tam nějaká story. Abych se díval na výměny manželek a podobné ptákoviny… A co v době koronavirový člověku zbývá než koukat na televizi? Ale upřímně řečeno, přijde mi strašný, že se dramaturgie současných českých televizí věnuje hlavně sestřičkám, doktorům nebo vraždám. No, jistě na to mají člověka, ale ten moc chytrej asi není.