Článek
Prý rád hrajete na klavír a flétnu, ale také jste si dával zabrat při tenise. Které zálibě se věnujete v téhle době?
S tenisem a flétnou jsem skončil už tak dávno, že si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy hrál, a na klavír jsem přestal cvičit také před řadou let. Když si chci protáhnout prsty, sáhnu po kytaře, na kterou hraju nějakých jedenáct roků. A kromě toho, také podle nálady, střídám další koníčky.
Rád zkouším nové věci, v posledních měsících jsem nejvíc trénoval bubny a učil se šachové strategie. Mým nejdlouhodobějším koníčkem je asi Dungeons and dragons, jde o hru postavenou na vyprávění improvizovaných příběhů, hranou pomocí jednoduchých pravidel, pár kostek, tužky a papíru. Různé způsoby vyprávění příběhů mě provázejí jak v práci, tak ve škole i ve volném čase.
Už patnáct let je věrný seriálu Ulice. V něm je jeho přítelkyní Bára, kterou hraje Eliška Hanušová Bašusová (vlevo).
Přemýšlíte někdy o záložním plánu, kdyby nás pandemie ohrožovala ještě měsíce, či dokonce roky, a vy byste nemohl dělat svoji profesi?
Zatím naštěstí pracuji normálně, na Nově i v České televizi se za přísných hygienických podmínek a s pravidelným testováním dál natáčí, takže jsem tenhle problém nemusel řešit. Zároveň mám ještě druhou profesi, kde jsem v úplných začátcích – díky svému studiu filmové historie a teorie jsem začal pracovat jako programový dramaturg na filmovém festivalu Juniorfest. To je profese, ve které bych chtěl pokračovat a rozvíjet se, moje výhledy tak nejsou stoprocentně herecké.
Váš František v seriálu Ulice se velmi záhy, už v sedmnácti, stal otcem. Dovedete si představit, že byste byl tak brzo tatínkem?
Určitě nedokážu. Hodně jsme o tom tenkrát se seriálovou přítelkyní Sárou Sandevou mluvili. V takovém věku může být člověk jen těžko připravený nést zodpovědnost za dítě, většinou v sedmnácti nemá ani kompletní zodpovědnost sám za sebe. Na druhou stranu ale věřím, že se to dá zvládnout. Zvlášť s rodinou, jakou má Franta.
Využíváte „mama hotelu“, nebo žijete samostatně?
Žiju samostatně.
S tímhle nekonečným seriálem jste spjatý už patnáct let. Podílejí se na něm různí režiséři. Kdo vás prvně oslovil?
Myslím, že původně jsem prošel klasickým castingem, ale matně si pamatuju, že jsem se dřív pracovně setkal s Dušanem Kleinem, díky kterému jsem na casting vůbec šel. Ale jistý si tím nejsem, je to hodně dávno.
Ovšem první zkušenosti nabíral malý Matyáš už ve čtyřech letech v reklamách. Kterou považujete za nejzdařilejší?
Reklam jsem natočil něco málo přes dvacet a živě si z nich nepamatuju ani jednu, snad kromě té úplně první. Reklamy jsem točil přibližně od roku 2000, a když jsem o pět let později nastoupil do Ulice, s reklamami jsem přestával.
Matyáš Valenta
Mně se moc líbila role ve filmu Rafťáci, kde hrajete brášku Vojty Kotka, takového správného lumpíka, až spratka. Vybavujete si tohle natáčení odehrávající se převážně u vody?
Částečně. Z Rafťáků a Maharalu – Tajemství talismanu mám takové okrajové vzpomínky, různé střípky, ale určitě nic extra zajímavého.
Jednu dobu vás lákala režie, pak zase ne. Jak to s touhle profesí máte?
Odmala jsem měl blízký vztah k filmu. Spíš tedy protože jsem často s rodiči koukal na filmy než proto, že jsem sám natáčel. Naši mají doma obří kolekci, a když jsem vyrůstal, každý večer jsme viděli jeden film. Režie pro mě, jako pro dítě, byla to nejvíc, co mohl člověk u filmu dělat. Režisér o všem rozhoduje, říká hercům, jak hrát, kameramanům, jak natáčet, a podobně. Pak jsem lépe pochopil, jak tohle řemeslo funguje. Myslím, že bych se na režii nehodil.
Film mě dodnes fascinuje, ale když vidím dobrý film, moje přirozená reakce je snažit se o něm zjistit co nejvíc, rozebrat ho na prvočinitele, pochopit, znát jeho kontext. Mám k filmu respekt. Nemám potřebu vymýšlet, jak bych to udělal já.
A co videohry, které byly vaším velkým zájmem?
Stále jsou. Moje bakalářka se týká filmových adaptací videoher, způsobu, jakým hry dokážou vyprávět, a jak z příběhu, který má dokončit sám hráč, udělat příběh, do kterého divák nemůže zasáhnout. Příběhové videohry jsou pro mě podobným zdrojem fascinace jako film.
Na fotkách ze sociálních sítí se vyskytujete v brýlích, tak vás z televize neznáme. Proč, filmařům se to nehodí?
Reálně brýle, zatím, nenosím. Ty, které se občas ukazují na fotkách, jsou jen módní doplněk, který jsem dostal od svojí ségry. Bohužel už je nemám, ale když jsem je nosil, bylo to proto, že jsem se v nich cítil pohodlně, protože se mi zkrátka líbily.
Matyáš Valenta
Vraťme se ještě k Ulici, kde jedním z témat byl Františkův zdravotní problém – epilepsie. Kdo vám radil, jak roli epileptika pojmout?
Nejvíc rodiče. Oba jsou zdravotníci, takže věděli, jak epileptický záchvat vypadá a co se při něm doopravdy děje. Společně s režiséry jsme pak našli cestu, jak záchvat zobrazit věrně, ale nebýt při tom příliš naturalističtí, to by se do seriálu, jako je Ulice, nehodilo.
Nechtěli z vás mít rodiče spíš lékaře? Jak se teď vyrovnávají se zápřahem, který dopadá především na zdravotníky?
Máma jako zdravotník už nepracuje a tátova specializace je spíše vědecká než praktická, takže momentální stav zdravotnictví se jejich práce přímo nedotkl víc než kohokoliv jiného. Co se týče mojí budoucnosti a medicíny, vzpomínám si, že mi naši nikdy žádnou profesi nenutili, ani herectví, ani nic jiného. Učili mě, abych si vybral sám, ale ať už budu dělat cokoliv, ať to dělám dobře. Zároveň mi táta vyhrožoval, že jestli se dám na medicínu, zpřeráží mi nohy. To ale samozřejmě myslel jako vtip. Snad.
V Ulici hrávala i vaše o pět let mladší sestra Anna-Marie. Už nějakou dobu se v seriálu nevyskytuje. Co dělá, jak se má?
Ségru herectví nebavilo jako mě, a tak s tím přestala. Teď studuje gymnázium a hlásí se zrovna na vysokou školu.
Datum vašeho narození spadá na rozhraní znamení Raka a Lva. Pokud na měsíční znamení dáte, které víc odpovídá vaší povaze?
Znamením nedávám žádnou váhu, nevím ani, jaká povaha je přiřknuta Rakům a Lvům. Člověka a jeho povahu tvoří a ovlivňuje hodně okolností a přijde mi, že znamení mezi ně nepatří. Kdyby měli všichni, kdo se narodí ve stejný měsíc, podobnou povahu, určitě bychom si toho už všimli.