Článek
Na tiskové konferenci jste řekl, že chcete diváky Macbethovým příběhem pobavit. Nezní to v případě jedné z nejtemnějších Shakespearových tragédií až provokativně?
Přesto si za tím stojím. To slovo má dva významy. Jeden říká, že chceme diváky zaujmout. Divadlo, které diváky nebaví, je zkrátka nebaví. Můžou se na Macbetha dívat jako na historickou podívanou nebo na pohádku o dobru a zlu, ale my bychom byli rádi, kdyby jeho příběh vnímali jako něco, co se děje stále znovu, tady a teď a každému z nás.
Ale i význam slova, v němž se skrývá zábava, k inscenaci Macbetha patří. Snažíme se hledat humor i uvnitř tohoto velmi krutého a drsného světa plného úkladů a vražd. Chceme ukázat, že za jistých okolností se i ti navenek temní lidé stávají směšnými. Stejně jako Richard III., ačkoli (anebo právě proto), že je ztělesněním zla.
Vztah ke zlu se ale v případě Macbetha i Richarda III. liší…
Richarda III. baví páchat zlo a s potěchou si to užívá. Macbeth má ale blíž k Hamletovi, stejně jako on prochází pochybnostmi o tom, jestli vůbec má spáchat zločin. Když uvažuje o vraždě krále Duncana, od počátku v jeho řeči figuruje slovo „kdyby“ a on zvolna přešlapuje na černobílé hraně dobra a zla. Jenže v téhle hře není na pochybnosti tolik prostoru jako v Hamletovi, všechno tu letí nemilosrdně dopředu a na váhání není čas. Nebudeme se nořit do hloubek psychologického vyhrávání charakterů ani se vzpínat k patetickému heroismu, ale tak trochu antiiluzivně nahlížet postavy zvenčí, stejně jako jejich propadání pokušení zmocnit se moci skrze zlo. Protože ony se chovají někdy velmi nevyzrále, jako dítě, které si touží sáhnout na elektrický ohradník, aby zjistilo, jestli dostane ránu.
Co vás na Macbethovi nejvíce zaujalo?
Je to moderní hra o tom, co člověk může a nemůže, jak se v něm pere touha po moci s přirozenými zábranami toho, čemu můžeme říkat duše, i o tom, jak ho jeho činy vždycky doženou. A také je to hra o budoucnosti, ne nadarmo začíná slavný Macbethův monolog slovy „Zítra a zítra, zítra, pořád zítra…“ Oni nežijí dneškem, ale vizí zítřka. A teprve na konci hry Macbeth přijde na to, že je to klam, že žádné zítra už není a „naše včerejšky nám bláznům svítí na cestu k smrti“. Bylo by úžasné, kdyby se nám tohle podařilo divákům poodkrýt.
Macbeth a jeho druhové žili ve velmi kruté době uprostřed permanentních válek a vražd, ale máme to dnes my jinak? Rozdíl je jen v tom, že my tu hrůzu vnímáme v přímém přenosu z médií.
Přesně tak. „Takový hnus a krása v jednom dni!“, říká Macbeth hned v první větě, s níž vstupuje na jeviště. A je na něm, co z toho si pro sebe vybere. Během práce na Macbethovi jsem si uvědomil, kolik podobných „hnusů“ jsem během dospívání a studií do sebe vstřebal, ať už to byla válka v Afghánistánu, vpád Američanů do Iráku, války Hutuů a Tutsiů v Africe, až po současnou invazi Rusů na Ukrajinu. Děsí mě, jak poté, co to v první fázi všichni intenzivně prožíváme, se od toho poměrně záhy dokážeme distancovat. Lidský organismus si i na zlo rychle zvyká. A zase jsme zpátky v Macbethovi, který se po druhé věštbě čarodějnic, jež ho uklidní slibem (sice klamným, ale to on neví) jeho nezranitelnosti a neporazitelnosti, rychle otřepe a prohlašuje, že už se ničeho nebojí. A to je samozřejmě cesta do pekel, protože jakmile nemáte žádnou korekci, tak nastává tobogán směrem na dno.
Nabízí analogie s politiky, kteří vyzařují svou neotřesitelnou jistotu…
Nejde jen o politiky, ale i o lidi z šedé zóny ekonomiky, která se oficializuje skrze velký byznys, přičemž všichni mají stejně špinavé ruce a jsou navzájem propojení. Utrhnout si svůj velký kus a dokázat ho pozřít, odhadnout svoje možnosti – to je další velké téma z Macbetha. A v neposlední řadě i to, koho si na téhle cestě za kariérou k sobě pustit. Komenský říká (a mám to napsané na titulní straně Macbetha), že kdo neovládá sebe, nemůže vládnout jiným. Jenže ovládat sebe sama je nejtěžší věc na světě.
Macbeth by nebyl nic bez Lady Macbeth. Vnímáte je oba jako sehranou dvojku?
Oni jsou jako dobře fungující firma. Jsou navzájem propojená a silná dvojka, v jejich vztahu erotiku nahradilo společné puzení ke kariéře a moci, které ale může být stejně vzrušující. Děti nemají, možná je kdysi měli, ale pro Lady Macbeth dítě nahradil právě její muž, kterého diriguje s naprostou jistotou a věcností. Oni vtékají do sebe, každý z nich má v sobě dávku ženskosti i mužskosti. Jsem moc rád, že Lady Macbeth hraje právě Lenka Krobotová, která má v sobě křehkost i chlapskou sílu.
Jste nejen herec, ale i režisér. Neláká vás režie Macbetha?
V tuto chvíli převažuje rozkoš z toho, že si ho mohu zahrát. Ale nevylučuju, že bych si ho někdy nechtěl vyzkoušet i jako režisér. Nicméně, ve chvíli, kdy Macbetha zkouším jako herec, tak respektuju režiséra a nechci si ani pro sebe Macbetha režírovat po svém. V případě Jakuba Krofty to není problém, baví mě jeho až jistá neuctivost vůči monumentu Macbetha a snaha přiblížit ho vnímání dnešních diváků.