Článek
Kryštof, Šarlatán, Krajina ve stínu. Letos se vaše tvář výrazně objeví hned ve třech filmech. To jste měl loni docela napilno, že?
Ještě jsem z těch větších projektů loni dělal Vlastníky, ale ti šli do kin už koncem roku.
A velmi uspěli. Nicméně další možný hit Šarlatán režisérky Agnieszky Hollandové si premiéru kvůli koronaviru neodbyl.
Premiéra (zprvu stanovena na 24. března -pozn. red.) byla z pochopitelných důvodů odložena. Čeká se na vhodnou dobu... Já hraju ve filmu obhájce hlavního hrdiny, slavného léčitele Jana Mikoláška (Jana Zlatohlávka - pozn. red.). Děj Šarlatána začíná v 50. letech minulého století u soudu projednávajícího vykonstruovaný proces vedený proti hlavnímu hrdinovi. Celý film je vyprávěn retrospektivně, jedním z impulzů pro Mikoláškův návrat do minulosti jsou právě otázky obhájce. Moje postava si tak nechává vyprávět události, které předcházely vzneseným obviněním.
Ve snímku režisérky Agnieszky Hollandové provází diváky dějem.
Z 50. let je také další film, v němž se objevíte, Kryštof. Řeší represe proti církevním řádům v Československu. Hrajete v něm, předpokládám, mnicha.
Tak to mělo původně být. Jenže já jsem vedle zmíněného Šarlatána, Vlastníků natáčel ještě s režisérem Bohdanem Slámou Krajinu ve stínu. Musel jsem tedy větší roli v Kryštofovi -jednoho z mnichů - s lítostí odmítnout. Ale jelikož si s režisérem snímku Zdeňkem Jiráským lidsky i umělecky rozumíme, jsem rád, že jsem si v Kryštofovi mohl zahrát alespoň menší roli. Hraju v něm opilce, manžela krásné Anity Krausové, která mě na ulici bičuje. To si asi Zdeněk nemohl nechat ujít. (smích)
Kryštof také nemá určené datum premiéry.
Koronavirová krize mění hodně věcí kolem nás.
Až na Vlastníky jste se loni pracovně dost pohyboval v polovině 20. století. Jak jste na tom vůbec se znalostí dějin?
Za odborníka na historii, na nějaké konkrétní období, se vážně nepovažuju. Jako člověk narozený v roce 1982 jsem „běžná" oběť tehdejšího vzdělávacího systému, který moderní dějiny příliš neprobíral, spíše je dost opomíjel. Snažím se tak věci, které mi unikly, aktivně doplňovat. Dost jsem se zaměřil na světové dějiny. Co mě ovšem opravdu přitahuje. jsou starověk nebo prapůvodní kořeny náboženství.
Předpokládám, že vás jako Evropana zajímá křesťanství.
Taky, ale raději jdu ještě hlouběji, do období, jež mu předcházela. Zajímá mě konkrétně fenomén Gnose, jež se dá spojit s možná vůbec prvním zjevným náboženstvím, takzvaným zoroastrismem. Jeho zakladatelem byl Zarathuštra - řecký Zoroastra, který jako první zapsal to, co mu měl zjevit boží posel. Náboženství se pak řídí posvátnou knihou Avesta a praktikovalo se ve starověké Perské říši. A v obdobném duchu mě zajímají ještě starší učení fungující před zoroastrismem, mimo jiné původně jen ústně budované verše z oblastí dnešní Indie. Věnoval jsem se i japonským tradicím.
V domovském Divadle Na zábradlí v představení Tajný agent.
To je intelektuálně, duchovně dost náročný koníček.
Asi na první pohled ano, ale mě to baví. Porovnávám jednotlivé náboženské směry. Zjišťuji, v čem se prolínají, jak se kdysi inspirovaly, kam se posunuly.
Pomáhá vám tohle pochopení pro duchovno i teď, když jste jako herec, spolu s dalšími kolegy, přišel na týdny o jakoukoli práci?
Herectví je určitým způsobem propojené s vaší osobností. Člověk se mu, ať chce, nebo nechce, věnuje pořád. Ale ano, teď mám více času na všechny své koníčky a záliby, tak se realizuju i jinak. Většinu volného času bývám na své obrovské zahradě. Je krásné jaro. Stíhám, co mám. Stavím opěrnou zeď pod svahem, co se sesouvá. Dělám, co je potřeba, a doufám, že letos všechno stihnu. Bylo by to historicky poprvé. Loni jsem zahradu kvůli natáčení a divadlu hodně zanedbával.
Najdete si čas i na slam poetry - směs autorské poezie na pomezí freestyle, hip hopu a básnictví -, v níž jste se v roce 2004 stal českým vicemistrem?
S poezií to mám podobně jako s herectvím. Svým způsobem mě provází životem, nikdy ode mě neodešla, občas do něj vstoupí. Třeba do představení Andersen (2017 - pozn. red.) jsem dostal za úkol přebásnit pohádku Červené střevíčky. V Theater Bremen jsem napsal trojjazyčný slam do představení Endlich Kokain. S kapelou Zucker jsme ho pak během představení hráli jako mini koncert. Bylo to slovy mého syna „epický“. Do šuplíku si píšu i další básňové, písňové texty. Se ženou jsem taky před šesti lety vydal sbírku pro děti Stromy. Měli jsme pocit, že něco podobného v Česku chybělo.
Ještě nám ve výčtu vašich aktivit chybí divadlo. Sedmnáctého dubna mělo mít v Divadle Na zábradlí premiéru představení Zlatá pláž. Máte ho nazkoušené?
Položili jsme základy. Když se divadla zavřela, měli jsme za sebou tak třetinu, necelou polovinu ze všech potřebných zkoušek. Strávili jsme týden čtením textů, pak necelé dva týdny na jevišti. Po vyhlášení nouzového stavu jsme ještě v činnosti chvíli pokračovali, ale následně se ještě úředně přitvrdilo, takže jsme museli zkoušení přerušit.
Jinde v republice se ovšem v divadlech sem tam zkouší. Co vím.
Zkouší, ale pro koho? Chápu, že v Pardubicích premiérovali pro prázdný sál, nařízení přišlo těsně před ní, ale obecně divadlo potřebuje diváka. Bez něj to nejde. Zároveň ale, je to i tvrdá práce mnoha lidí z mnoha profesí plánovaná i roky dopředu a daná konstelace už se nemusí podařit nikdy zopakovat, a co teď? V tuhle chvíli může být každé rozhodnutí špatné. Tohle je neznámá situace pro většinu z nás. Hledají se cesty. Někdo zkouší, streamuje představení, někdo načítá texty, zpívá, natáčí videa. U všeho ale chybí fyzický kontakt s divákem. Fotografie obrazu není obraz. Divadlo bez diváka v sále není divadlo.
Až tenhle čas karantén, omezení skončí. Na co byste pozval diváky do kin a divadel?
Především bych je pozval do kin a divadel. Do galerií, na koncerty, na trhy s českým designem, festivaly, happeningy. Určitě přijďte taky Na zábradlí, máme krásné divadlo a hrajeme krásné divadlo. (smích) Jednoduše chci říct, že umění patří k základním lidským potřebám, ačkoli to někdy může vypadat jinak. Je dobré projít životem i kvůli jiným věcem než kilu rýže a láhvi oleje. Proto doufejme, že se co nejdříve vrátíme do normálu a třeba jako kulturní společnost. (smích)