Článek
Stal jste se součástí projektu Dekameron 2020 aneb 10 aktovek z korontény, který se představí 20. května na Facebooku. Jaké je jeho poslání?
Udělat krátké hry a zapojit divadelníky z různých divadel, což nebývá úplně obvyklé. Za projektem stojí pražské Divadlo Na Fidlovačce, které mě oslovilo, zda bych napsal krátkou, desetistránkovou hru. Napsal jsem hru s názvem Big Brother, která je inspirovaná skutečným příběhem z nedávné doby v Německu. To, co se promítne, bude něco mezi filmem a dokumentem. Říkají tomu scénická skica.
Představení se odvysílá v online prostoru. Je pro herce náročná absence okamžité zpětné vazby publika?
Teď budu možná zlý, ale myslím, že devadesát procent věcí, které vznikly během karantény, nestojí za moc. Pokud jsou herci v rouškách nebo se štíty, není to dobré. Herci to tímto způsobem mohou dělat z recese nebo aby neztratili kontakt s divákem.
Každopádně není dobré dělat divadlo na internetu. Řekl bych, že je to možná i nebezpečné. A to z důvodu, že lidé, kteří o tom rozhodují, si mohou myslet, proč musí tolik peněz cpát do živého umění, když to stačí dělat elektronicky. Možná před každým takovým streamem by se mělo napsat: Bacha, toto není živé umění, je to jen prozatímní udržení kontaktu s divákem.
Myslím, že mnoho hercům to už velmi chybí. Sice existují divadelní prázdniny, takže herec je zvyklý nehrát. Ale v tomto případě je to nucené. Tudíž najednou si lidé z této branže uvědomí, jak je jejich povolání křehké. Ale divadlo přežilo i válku, tak tohle přežije přece také. Divadelníci jsou jako švábi. Přežijí atomovou válku. Cokoli.
Umělecká představení byla zakázána již v první polovině března v rámci prvního opatření z důvodu koronaviru. Čemu jste se v poslední době věnoval?
Během karantény jsem napsal hru 294 statečných, kterou teď zkoušíme. Příprava mi však trvala rok, kdy jsem studoval materiály, abych poté dokázal odpovědět na všetečné otázky herců. Režisér musí působit, že dokáže na vše odpovědět. Studoval jsem si dobu čtyřicátých let, život v protektorátu. Jsem z Banské Bystrice a ve škole jsme se učili trochu jiné věci.
Jaký konkrétní námět jste zpracoval?
Je to o zákulisí operace Anthropoid. Jedná se o mou v pořadí dvacátou hru. Rád v nich využívám události z historie a stavím to do současného žánru. Je to taková divoká komedie. Ve výsledku se to pak hodně mlátí a bije a divák často neví, jestli se má smát nebo být naštvaný. Vyřešit takto zásadní události, jako je heydrichiáda, formou černé komedie vyžaduje určitou drzost. Už se mi párkrát stalo, že proti mým hrám vznikly petice.
Tento Anthropoid děláme jako takové béčko s Arnoldem Schwarzeneggrem. Myslím, že ne úplně každý pamětník bude s tímto výtvorem spokojen. Ale nás to baví. Je to v každém případě spíše o osudech lidí, kteří stáli v okolí parašutistů.
Vaše představení Transky, body, vteřiny se stalo inscenací roku v anketě Ceny divadelní kritiky. Proč jste se rozhodl zpracovat v něm právě osud Zdeny Koubkové?
Velice mě baví historie a rád hledám bizarní náměty. Měl jsem tehdy asi dva dny na to, abych vymyslel námět pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Shodou okolností jsem šel do knihkupectví a díval jsem se na přebaly nových knih. Narazil jsem na knížku, která pojednávala o osudu Zdeny Koubkové. Trvalo několik sekund, abych si uvědomil, že je to silný příběh.
Už při psaní inscenace jste cítil její výjimečnost?
Při tvorbě textu jsem neměl tušení, jaké to bude. O prostředí první republiky, ve kterém se příběh odehrává, jsem toho moc nevěděl. Snažil jsem se co nejvíce nasávat atmosféru té doby pomocí sledování seriálů, dokumentů a čtení knih.
Zároveň jsem se snažil poslouchat dobovou hudbu. Vždy je dobré dát do hry pár detailů, které nasimulují pravdu. Pokud tam jsou, zvýší se kvalita hry. Alespoň to si myslím. Až v generálkovém týdnu, pár dnů před premiérou, se mi zdálo, že to může být moc pěkné.
Na podzim vyšla kniha Bohemian Taboo Stories, do které jste svým textem přispěl i vy. Čím vás projekt zaujal?
Především tím, že to Michal Rejzek takto vymyslel. Nebál se řešit témata, u kterých se spousta lidí červená. Zároveň měl odvahu udělat z toho drahou knížku, neboť je graficky velice zdařilá. Vtipné bylo, že ve chvíli, kdy jsem měl text odevzdávat, jsem odlétal na dovolenou na Azorské ostrovy a nestíhal jsem.
Nechtěl jsem to psát na dovolené, tak jsem to musel napsat během dvanácti hodin. Celý text jsem napsal ve dvaceti esemeskách, ani jsem si to po sobě nepřečetl. Nakonec jsem četl až v knížce a byl jsem překvapený, že to mělo hlavu a patu.
Ve svém textu v knize uvádíte, že vás láká diváka neustále znejisťovat a uvádět do rozpaků využíváním nepatřičných klišé popkultury. Proč?
Myslím si, že mám z mládí nakoukánu spoustu blbých filmů. Znám spoustu snímků, které by se daly považovat za brak. Pokud je použijete v souvislosti s nějakým pietním tématem, dostanete napětí v obsahu, který je velice vážný.
Toto mi, myslím, jde, a proto to využívám. Dramatiků u nás není moc a snad jsem jediný, kdo tuto metodu používá. Mám pocit, že jsem přišel na nějakou svou metodu, která baví i mě. A naštěstí baví i diváky.