Článek
Christie údajně prohlásila, že Poirot ji po letech začal unavovat. Může se to stát i herci?
Zatím se Poirotem necítím nikterak přesycen. Je to čirý pramen, velké občerstvení, i díky tomu, že se velmi dobře čte, takže si práci můžu užít a nepřipadám si ani moc unavený. V knihách se nevyskytují složitá a nekonečně dlouhá souvětí, naopak dialogy jsou psány úsporně, příběh má spád a podle mě jsou „poirotovky“ i velmi dobře přeložené. Mají humor, napětí a brilantně vypointovanou detektivní zápletku.
Jak jste hledal detektivovu polohu, způsob, jak ho interpretovat?
Zcela jistě mě inspirovalo to, jak ho sama autorka detailně popisuje. Ale především jsem se pokusil proniknout do Poirotova mozku a dívat se na svět jeho očima, což se následně promítlo do mluveného projevu.
Máte s ním něco společného?
Je mi blízký svým smyslem pro humor a poťouchlostí spojenou s vlídností a snahou o pochopení lidských pohnutek a činů.
Nerozčiluje vás jeho puntičkářství?
A víte, že ne? Mně přijde dojemně humorné. Sám zdaleka tak důsledný nejsem.
Při focení na přebal audioknihy Vánoce Hercula Poirota jste se mu přiblížil i zevnějškem. Jaké to bylo, mít dlouhý navoskovaný knír?
(Smích) Bral jsem to jako něco, co souvisí s propagací, a jen se soustředil, aby knír nepadal a všechno bylo brzy hotové.
Je obdivuhodné, jak jste se vypořádal s pasážemi ve francouzštině, které detektiv původem z Belgie tu a tam pronáší.
Na gymnáziu jsem měl němčinu a s francouzštinou jsem nikdy nepřišel do styku. Je to pro mě naprosto nesrozumitelný jazyk, pouhý tok hlásek. Musím poděkovat režiséru Michalu Burešovi, který je výborný franštinář, a text mi pokaždé foneticky přepíše. Bezprostředně před tím, než ho mám přečíst, nahrávání zastavíme, aby mi předvedl výslovnost. Zapamatuji si ji jen pro ten okamžik a jako opičáček ji po něm zopakuji.
Zatím se Poirotem necítí přesycen.
Momentálně načítáte náročnější titul, Egypťana Sinuheta, který má přes osm set stran a je napsán košatým archaickým jazykem.
Někdy dostávám fyzicky zabrat, a kromě obličejových svalů mě bolí i zadek. Při četbě dlouhých větných konstrukcí musím i déle vydržet s dechem, takže mozek je méně okysličený a ze studia někdy odcházím v lehkém rauši. Ale když se do toho dostanu a nekručí mi zrovna v břiše nebo nechraptím a pusa je rozmluvená, je to nádherný zážitek. Ocitám se ve starověkém Egyptě jako protagonista románu.
V podstatě se jedná o skrytý jevištní výkon, ne?
Je to tak. I když sedíte, musíte mít zapojený celý aparát, ne se odříznout a fungovat jenom jako mluvící hlava. Příběh vám proudí celým tělem.
Před lety jste jako herec opustil Národní divadlo, Vinohrady i dejvickou scénu a začal se věnovat hlavně rozhlasové režii. Je pro vás osvobozující, že nejste vidět?
U mikrofonu se cítím bezpečněji a svobodněji než na jevišti, kde mi bezprostřednost pohledu diváků působila daleko větší trému, která se projevovala zejména před premiérou. Jsem z těch, kteří i po příchodu do studia pozhasínají všechna stropní světla a nechají nasvícený jenom text. Lépe se tak koncentruji na děj knihy.
Chystáte se o prázdninách coby zkušený vodák na řeku? Vody je prý letos dost.
Kvůli práci a rodině se musím držet doma. Dočkali jsme se totiž nového přírůstku, syna Zachariáše! Ano, na poněkud postarší kolena se ze mě na konci července stal už trojnásobný otec. Ale na vodu se alespoň na dva dny musím urvat.
Lukáš Hlavica
V květnu jste se také potřetí oženil…
A pevně věřím, že už také naposledy! Mám báječnou ženu Markétu, která, ač není postižena herectvím, má pro mě mnoho porozumění a myslím, že se skvěle doplňujeme. Ona je dar, kterého jsem se už ani nenadál. A já za něj moc děkuju osudu a Lucii Polišenské, která nás dala dohromady.
Z manželství s herečkou Klárou Melíškovou máte dvě děti, ale vypadá to, že ani jedno se profesně nevydá v rodičovských stopách, nebo ano?
Dcera Tonička má za sebou první rok na UMPRUM, kde studuje textilní tvorbu. Nějaké geny podědila nejspíš po mém otci (herec Miloš Hlavica), který se věnoval i malování. Syn Ferda půjde do deváté třídy a potom se chystá dělat přijímačky na gympl, jak doufám! (smích)
Říká se, že malé dítě člověka udržuje ve formě, ale při pohledu na vás se mi zdá, že tuto motivaci ani nepotřebujete.
Dřív jsem byl aktivnější, hrával jsem závodně tenis, ale teď mi zbylo už jen pět kamarádů, kterým se říká Tibeťani. Snažím se cvičit každý den, abych měl pocit, že na sobě nějak pracuju. Taky chodím pěšky po Praze, denně aspoň deset tisíc kroků.
Proč jste tenis pověsil na hřebík? Dá se přece provozovat do vysokého věku.
Po příchodu na gymnázium jsem začal mít jiné zájmy, závodním hráčům jsem postupně přestával stačit a těm rekreačním jsem byl naopak schopný dát dva kanáry. Takhle jsem si párkrát zchladil žáhu na svém milém kamarádovi Ivanu Trojanovi, který je jinak v naprosté většině činností daleko lepší.
Dal vám soutěžní sport něco do života?
Byl jsem velký nervák a vztekloun, což je v tenise kontraproduktivní. Na kurtu musíte na chybu hned zapomenout a žít tím, co se právě hraje, jenže to jsem nikdy nedokázal. Když jsem něco pokazil, ještě několik minut se to se mnou táhlo a ztrácel jsem další míče. Užíval jsem si spíš čtyřhru, kde jsem byl daleko uvolněnější a taky jsem v ní dosáhl lepších výsledků. Na tenis jsem měl zkrátka ruku, ale ne hlavu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: