Článek
Děj se točí kolem odcházejícího kancléře Riegera, který se musí tak či onak vyrovnat se ztrátou postavení, příchodem pragmatického nástupce a také se ztrátou luxusní vily, kterou obývá se svou matkou, dlouholetou přítelkyní a řádkou nohsledů.
Text sám nepatří k nejlepším, zabývá se všeobecně známými společenskými jevy, ale nic originálního se z něj nedozvíme. Většinou jen ilustruje Havlovy myšlenky a teze, tu nejznámější o pravdě a lásce nevyjímaje.
Hlavní postava není podle Havla autobiografická, nicméně vyslovuje věty, které k jeho politickému působení zřetelně odkazují, navíc filmem průběžně poblikává typické havlovské srdíčko. Ještě víc se pocit autentičnosti týká „dlouholeté přítelkyně Ireny“ v podání Dagmar Havlové, pro kterou manžel tuto roli napsal, dojem reálného předobrazu umocňuje i obsazení řady přátel od kameramana Stanislava Miloty až po vlastního psa. Lze tedy předpokládat, že diváci si budou domýšlet, „kdo je kdo“ i u ostatních postav, což je ale značně zavádějící.
Textu chybí nadhled
Hra je vystavěna na principu neustálého opakování stejných frází, jejichž prázdnota tím má sice záměrně vyniknout, ale protože Havel nejde dál, nic než ta prázdnota nakonec nezbývá. Děj působí staticky, chybí mu vnitřní pohyb i dramatické napětí.
Havel - scenárista totiž z tezí například o vztahu občana a státu a z řady překvapivě povrchně formulovaných myšlenek na téma patolízalství, zrůdnosti bulvárních médií (ztělesněných zde tupým a slizkým redaktorem deníku Fuj), vztahu dětí k rodičům či ovládání jednoho partnera druhým nevytvořil filmový příběh.
Ponechal svou divadelní hru téměř v původní podobě, vyškrtl ale Hlas autora, který komentuje dění na scéně. Tím ji ovšem zbavil určitého nadhledu, který do ní Hlas vnáší.
Pro film zbyla povadlá komunální satira, v níž jistou ironii respektive sebeironii jen nejasně tušíme a silně převládají stesky na všechno a na všechny. Jako scenárista tedy Havel nenalezl klíč k převedení absurdního dramatu (navíc zarezlého kdesi v šedesátých letech) do odpovídajícího filmového vyprávění.
Havel režisér kombinuje současné i historické rekvizity a kostýmy, ale výsledkem není dojem nadčasovosti, ale je jen papouškově pestrá, výrazně divadelní směsice. Vnější „oblečení filmu“ koresponduje s obsahem stejně málo jako použití měsíčkové árie z Rusalky či Ódy na radost nebo odkazy k Višňovému sadu.
Problematickým režijním přínosem je kámen, o který opakovaně zakopává Stanislav Zindulka, louže, kterou pořád někdo překračuje i ojedinělé chaotické roztančení strnulé scény – všechno ryze divadelní inscenační postupy.
Nejen herci splnili zadání
Až na nepatrné výjimky záběrů pole či jezírka se děj odehrává v jediném prostředí před vilou, kde herci tvoří strnulý živý obraz, do něhož přicházejí (a odcházejí) jako na divadelní scénu, a tam významně hledí nebo afektovaně deklamují a prvoplánově karikují. Paradoxně nejfilmověji působí Vlasta Chramostová, která hrála roli matky už v divadle.
Nelze si přitom ani představit, že by Josef Abrhám, Dagmar Havlová, Oldřich Kaiser, Tatiana Vilhelmová, Jiří Macháček či Jaroslav Dušek tak křečovitě přehrávali, pokud by to nebyl režijní záměr. Splnili tedy zjevně zadání, navíc některé Macháčkovy, Duškovy a Kaiserovy kreace diváci možná ocení. Není to ale bohužel vtipností díla - tito herci prostě dokáží vyvolat smích bez ohledu na to, co hrají.
Havel si natočením své hry – jak sám přiznává - splnil sen, a není důvod si myslet, že na plátně vidíme něco, co právě takto nezamýšlel. Naopak, všeobecné pokorné naplňování jeho vize ze strany spolupracovníků čiší z každé minuty.
Jiná věc ale je, že hru sice natočil, ale film z ní neudělal. Přesto, že měl kolem sebe špičkové tvůrce (kameraman Jan Malíř, střihač Jiří Brožek, hudební skladatel Michal Pavlíček) i herce.
Vznikl tak zvláštní tvar, v němž zmíněné složky mají vysokou profesionální úroveň, ale chybí to hlavní - kvalitní filmový scénář a filmová režie. Odcházení je tak především velmi průkazným potvrzením klíčové role scenáristy a režiséra pro natočení filmu.