Generální ředitel České filharmonie David Mareček: Budeme slavit celou sezonu, netradičně

Je to zvláštní doba, která mění nejen pohled na svět a životní hodnoty, ale mění i v přízemní praktické rovině pracovní návyky. Je to doba, která je pro každého nějak těžká a my – a to zdůrazňuji – si hmotně nemůžeme stěžovat, protože jsme státní orchestr, takže jsme placení ze státního rozpočtu a ministerstvo kultury se postaralo o to, aby dokrylo případné ztráty.

Nejsme v postavení nezávislých hudebníků, kteří jsou na tom opravdu zle, protože nemají stálý plat, když nejsou nikde zaměstnaní, a většinou nemají ani moc dotací. Pracují za honorář. Kdežto my, když neodehrajeme koncert, stejně hudebníci plat dostanou. Za to jsme vděční.

Museli jsme přehodnotit způsob, jakým budeme pracovat. My, tím myslím management, jsme chtěli, aby muzikanti hráli, aby nezůstali sedět doma. Protože to je asi bez ohledu na profesi nejhorší, co se vám může stát.

Už na jaře jsme se spojili s Ústavem molekulární a translační medicíny v Olomouci a díky němu můžeme pravidelně testovat orchestr. A proto už od jara 2020 hrajeme alespoň online koncerty. V době, kdy smělo do sálu publikum, jsme díky tomu mohli koncertovat živě.

Cesta k tomu, abychom mohli pracovat, je v testování orchestru, a přestože pracujeme skoro stejně jako před covidem, museli jsme naši činnost úplně přeplánovat. Takže hrajeme jiné programy v jiných časech. Symfonický orchestr je kolos, který plánuje třeba tři roky dopředu.

A když najednou začnete plánovat z týdne na týden, je to zátěž pro lidi, kteří nejsou vidět. Pro administrativní pracovníky, kteří jsou v kontaktu s dirigenty, se sólisty, s nahrávacími společnostmi a dělají zázemí muzikantům, aby mohli hrát. No a pro muzikanty je to těžké v tom, že se třeba musí učit jiný repertoár, než byl původně naplánován.

Ano, ale jsou zvyklí. Málo se ví, že symfonický orchestr je jedna z nejrychlejších prací v hudbě, protože hudebník v pondělí přijde na zkoušku a poprvé hraje v orchestru skladbu, která je ve středu na koncertě. Nezkouší se jako opera nebo divadlo. Proto je také hudebníků v orchestru víc, než je na pódiu v daný koncert. Na pódiu jich je třeba osmdesát, ve stavu sto dvacet pět, ale ti, co zrovna nehrají, se připravují na další projekty.

Většinou, když má muzikant týden volno, učí se, co bude hrát za ten týden, čtrnáct dní nebo za půl roku. Ale když jsou fyzicky v práci, tak opravdu hrají každý týden nový program. Jasně, že jsou tady lidé, kteří hrají ve filharmonii dvacet, pětadvacet, třicet let a už toho většinu znají, ale taky se to jako mladí museli naučit.

Přicházejí také novinky. Máme objednávky asi od čtrnácti skladatelů, jedná se o světové premiéry, takže to opravdu nikdy nikdo nehrál.

Protože chceme dodržovat určité bezpečnostní standardy na pódiu. To znamená, že muzikanti sedí od sebe dál než obvykle a třeba dechaři jsou odděleni plexisklovou stěnou. A nám se na pódium tím pádem nevejde třeba osmdesát lidí.

Takže když jsme měli na programu například Mahlerovu symfonii, museli jsme ji vyměnit za Dvořákovu, ve které je orchestr menší, aby se s těmi rozestupy na pódium vešel. To je hlavní důvod.

Chybí, moc. Online koncerty končí většinou promluvou dirigenta. To už diváci nevidí. Když se dohraje a vypnou se kamery, dirigent vždycky chvilku zůstane, poděkuje kolegům za to, jak hráli, a něco jim k tomu řekne.

Je to vlastně hezké. I ta promluva, která normálně nebývá, je výsledkem toho, že si tam lidé připadají divně. Živá hudba je psaná pro publikum, ta není psaná pro televizi nebo internet.

Výročí bylo rozmístěno do celé sezony, takže změny musely nastat. Oslavy jsou netradiční v tom, že se nesoustředí na jeden ústřední koncert. Měli jsme spoustu skladeb českých autorů, některé jsme provedli, nebo provedeme online, některé ne. Bereme to jako oslavu, která je jiná. Hodně věcí proběhne na sociálních sítích. Kolegové z marketingu například chystají přání od různých osobností, které jsou spojené s Českou filharmonií.

Máme také novou televizní reklamu. Naposledy jsme ji měli v roce 2012, když nastupoval Jiří Bělohlávek. Tehdy ji točila Alice Nellis. Teď jsme si dovolili druhou, kterou pro nás natočil Martin Krejčí. A máme knížku o Rudolfinu, která se moc povedla.

Byla a bude. Hráli jsme ji 17. listopadu, kdy jsme zahájili tradici Koncertů pro svobodu a demokracii. Ano, Má vlast nás provázela, dirigent Václav Talich ji hrál za protektorátu, Rafael Kubelík v devadesátém roce na Pražském jaru i na Staroměstském náměstí. My už jsme ji jednou zahráli pro televizní diváky a teď ji budeme nahrávat na album, nejen jako svědectví doby.

Na jednotlivé šéfy vždycky vzpomínáme, když mají výročí. Loni uběhlo sto let od narození Václava Neumanna. S Jakubem Hrůšou bychom chtěli natočit Sukovo Zrání, které filharmonie premiérovala s Václavem Talichem. Je legendární proto, že na to měl osmnáct zkoušek. Pro představu čtenářů, normální je mít čtyři pět zkoušek na jednu věc. A také proto, že zkoušeli zrovna v době, kdy vzniklo samostatné Československo.

Odkazem na Rafaela Kubelíka bylo listopadové provedení Mé vlasti, na Jiřího Bělohlávka vzpomínáme každý rok v rámci open air koncertu, na němž udělujeme jeho cenu pro mladé české hudebníky. Z velkých šéfů zbývá Karel Ančerl, který orchestr otevřel světu, jel s ním ta nejdelší turné a ohromně ho posunul i v nahrávacím průmyslu.

A je docela zajímavé, že když k nám jezdí zahraniční dirigenti, včetně současného šéfa Semjona Byčkova, tak se k nim dost odkazují.

Je to příjemný pocit, protože my si jako národ někdy věříme dost a někdy hrozně málo. A v klasické hudbě někdo spočítal, že jsme pátá nejhranější národnost na koncertech.

Jako student jsem se orientoval na komorní hudbu, vždycky jsem hrál s někým. To mě nepřešlo. Teď připravuji nahrávku pro Český rozhlas s naším koncertním mistrem violoncell Václavem Petrem a v březnu jsme měli hrát s americkou cellistkou Alisou Weilersteinovou, která s Jiřím Bělohlávkem nahrála Dvořákův cellový koncert do kompletního filharmonického cyklu. Měli jsme hrát ve Dvořákově síni recitál, teď jsme dohodnuti, že ho uděláme alespoň online.

Věřím tomu, že když existuje nějaká budova s takhle dlouhou historií a vystupovalo v ní tolik vynikajících muzikantů, tak se to do toho domu ukládá. Myslím, že i filharmonici cítí, když vyjdou na pódium ve Dvořákově síni, že tam dirigoval Dvořák a byla tam celá plejáda těch nejlepších muzikantů. Je to dobrá energie.

Do Rudolfina vždycky chodím s posvátným pocitem, že to není úplně běžná práce a že by za to člověk měl být vděčný. Dává to odpovědnost, zároveň sílu, inspiraci, chuť dělat to co nejlíp. Stručně řečeno, v Rudolfinu se pracuje moc dobře díky tomu, jakou historii si budova nese. Byť nebyla jednoduchá.

Může se vám hodit na Firmy.cz: