Článek
Z tatínkovy strany to bylo jasné. Byl to Gustav Frištenský, slavný zápasník a jeho bratři. Z maminčiny byl jen bratr. Frank Frištenský se však nedal. Zjistil, že jeho maminka Hana Kleinová prožila tři roky v terezínském ghettu. Druhou světovou válku a holocaust z velké rodiny přežila jen ona a její bratr Petr. Ani jeden o svém traumatu nikdy nemluvili.
Frank o své mamince a jejím těžkém životním osudu napsal knihu Moje máma z Terezína. Literární podobu jí dal publicista Pavel Baroch. Knihu vydá Nakladatelství Zeď s podporou Nadačního fondu obětem holocaustu. Vyjde 1. prosince u příležitosti osmdesátého výročí založení ghetta Terezín.
Do Terezína přišla vaše maminka ve čtrnácti letech a strávila tam tři roky. Vy jste to jako dítě nevěděl?
Máma o tom vůbec nemluvila. O židovství, o tom, co se stalo jejím rodičům, rodině, jí samotné, kamarádům a kamarádkám, nikdy nemluvila. Bylo to pro ni obrovské trauma. Žila s tím do konce života, schovávala to v žaludku. Byla často smutná.
Přežil ještě její bratr Petr, který byl z Terezína převezen do Osvětimi, pak ještě do jednoho tábora a pak dál na západ, do Německa. Vlak, kterým jeli, byl bombardován. Hodně lidí zemřelo, hodně jich ale také uteklo. Mezi nimi i Petr. Oni dva byli jediní, kteří se z celé rodiny zachránili.
Když už to mám zmapované, chápu, že všechno, co prožila, muselo být pro mámu obrovským traumatem, o kterém nemohla mluvit.
Čím si to vysvětlujete?
Podle mě existují dvě skupiny lidí. Když jsem v roce 1976 přijel do Ameriky, bydlel jsem nějakou dobu u rodiny Arnošta Lustiga. On o holocaustu mluvil a jeho děti Eva a Pepi přesně věděli, co se stalo, věděli o své rodině. To u nás nebylo.
Jednu skupinu tedy nazývám Arnoštovou. Jsou to lidé, kteří o tom, co prožili, mluví, protože si myslí, že o tom další generace musí vědět. Máma tak nepřemýšlela. A tak je v té druhé skupině těch, kteří o tom nemluvili.
Co vás přinutilo pátrat po maminčině příběhu?
Když jsem kamarádům, především v Americe, začal vyprávět svůj životní příběh, říkali, že ho musím napsat a že by z něho mohl být film. Začal jsem a zjistil, že o mámě vím jen od doby, kdy se stala mou mámou. Ale co bylo předtím?
Když jsem byl malý a ptal se, proč nemám druhé prarodiče, říkala, že zemřeli ještě před válkou. A tety a strejdové? Všichni zemřeli před válkou. Nikdy neřekla víc.
Až Arnošt Lustig mi řekl, že máma byla Židovka. Nevěděl jsem, co to znamená, ale věděl jsem, že jako malí jsme s rodiči jezdili do Zábřehu na Moravě. Naši se přátelili s Taussigovými a já s Pavlem Taussigem o sobě říkáme, že jsme bratranci.
Až jako hodně dospělý jsem zjistil, že Pavlovi rodiče se o mou maminku postarali, když se vrátila z Terezína. Rudolf Taussig, Pavlův tatínek, už byl po smrti, ale Alenka, jeho maminka, věděla hodně. A tak mi vyprávěla. Tam jsem se poprvé dozvěděl o Terezíně i to, že celá mámina rodina takříkajíc odešla komínem.
Jaká byla rodina vaší maminky?
Stmelená, podnikala hodně věcí společně. Myslím, že pro mou mámu byl nejdůležitější tatínek. Na spoustě fotek je s ním a u jedné si napsala: Tady je můj drahý tatínek. Když se s Petrem vrátili po válce do Prahy, nevěděli, co se s rodinou stalo, a doufali, že se vrátí. Čekali několik měsíců. Marně.
S kým jste kromě paní Taussigové o své mamince ještě mluvil?
Zpovídal jsem dámy, které mámu znaly, byly s ní v Terezíně. Bylo jim devadesát let a pořád si říkaly holky. To bylo moc hezké. Když mi vyprávěly, bylo to, jako bych byl s mámou. Některé z nich s ní bydlely ve stejné ubikaci, měly stejnou práci v zemědělství, na terezínských zahradách.
Denní režim měly víceméně stejný. Žily však v permanentním strachu. Nevěděly, co bude zítra. Každý den hrozil transport, trpěly hladem, nemocemi a zimou. Když tři roky každý den bojujete o život, musí vás to poznamenat.
Obal knihy
Maminka byla v Terezíně do konce války?
Ano, bylo to štěstí. Do transportu do Osvětimi ale byla vybraná. Byla však vyreklamovaná. To se občas podařilo. Ale bohužel na místo toho vyreklamovaného byl obsazen někdo jiný. Počty musely sedět.
Nejprve Němci zapisovali do transportů celé rodiny. A Rudolf Klein, maminčin tatínek, jednou nebo dvakrát svou rodinu vyreklamoval. Pak už se na celých rodinách nebazírovalo a máma měla jet se svým tatínkem. Její maminka ale místo ní napsala sebe. Tím jí zachránila život. Poprosila Hildu Taussigovou Sladkou, se kterou pracovala v jedné z terezínských kuchyní, že kdyby se nevrátili, aby se o maminku postarala.
Vaše maminka byla asi velmi silná žena, protože si řekla, že vás ochrání tím, že vám nic o svém traumatu neřekne.
Ano. Potvrdily mi to i ty, se kterými jsem mluvil. Chtěly chránit své bližní. Bránily své děti před takzvaným syndromem druhé generace. Ale s tím souvisí také to, že jsem nikdy neviděl mámu veselou.
Váš život je pestrý. S rodiči jste nejprve emigrovali do Švýcarska, vy pak do Ameriky, kde jste začal podnikat ve sportu.
Se svou sportovní rodinou z tátovy strany jsem asi ani neměl na výběr. Sport mě ale vždy bavil.
Dařilo se vám?
Když jsem přijel do Ameriky, nebylo mi ani třicet a dělal jsem to, co jsem si vysnil. Učil jsem tělocvik, trénoval jsem ženský volejbal. Říkal jsem si, že nemůže být nic lepšího. Můj děda František, nejmladší bratr Gustava Frištenského, byl v Americe dvakrát, na zápasnickém turné. Vedl si tam velice dobře, vydělal dobré peníze.
Když mi bylo asi patnáct, v Masečíně, kde tenkrát bydleli, mi říkal: Jestli chceš něco v životě dokázat, musíš odjet do Ameriky. A když jsem v Americe v roce 1978 zůstal, říkal jsem: Dědo, slyšíš mě, tak jsem tady. Amerika pro mě byla splněním snů.
Nyní s manželkou, která je Američanka, žijete v Česku. Vaše děti jsou ale v Americe. Proč jste se tak rozhodli?
Vždycky jsem se cítil být Čechem. Řeknu vám hezký příběh. Jednou mě a mého bráchu vzal Pepi Lustig v Kalifornii k Jiřímu Voskovcovi. Ten nám vyprávěl o své babičce, která ještě za císaře pána jela vlakem do Ruska. V kupé seděla s takovým velkým pánem, který pospával.
Pak někde zastavili, už bylo pozdě večer, pán prý vstal a povídá: Paní, nemáte hlad? Já si jdu něco koupit. Ona řekla, že ne a on si přinesl veliký steak. Pak se představil, že je Gustav Frištenský a jede na zápasnické turnaje.
Babička to Voskovcovi později vyprávěla a on jí říkal: Babi, ty jsi taková blbá, proč ses víc nezajímala, já mohl být slavný Frištenský, a ne blbej Voskovec.
A když nám to vyprávěl, uvědomil jsem si, že i po tolika letech života jinde mluví tak nádherně česky! Jeho čeština byla vynikající.
Vy také mluvíte skvěle.
Mě to tehdy tak nakoplo, že jsem si řekl, že češtinu nesmím zapomenout a zkomolit. Když jsme odjeli do Švýcarska, bylo mému nejmladšímu bratrovi deset let. Tam se ve škole mluví německy a na ulici švýcarsky. Vzniká z toho trochu guláš. Malý brácha jednou něco říkal mámě a ona mu povídá: To je prostituce řeči. Buď se mnou mluv německy, nebo česky. Ale nemíchej to.
Když se v roce 1984 narodila má první dcera, moji rodiče neuměli anglicky a já si říkal, že s ní přece v Americe nebudu mluvit německy, aby se s nimi domluvila. Byla jejich první vnučkou. Po narození jsem ji přivítal v češtině. Mám tři děti a všechny mluví česky. Dokonce mě teď někdy sprdnou, když s nimi náhodou promluvím anglicky.
Může se vám hodit na Zboží.cz: