Hlavní obsah

Fotograf Antonín Kratochvíl: Chtěl jsem být vagabund s kamerou

Právo, Eva Vejdělková

Ve dvaceti letech utekl z totalitního Československa a pět let se potloukal po Evropě jako nelegální imigrant. Než se mu podařilo dostat se do USA, prošel si i francouzskou cizineckou legií. Dnes patří Antonín Kratochvíl (73) ke špičce světových fotografů a je jedním z nejvýraznějších představitelů sociálního dokumentu a fotožurnalismu. Svoji celoživotní tvorbu právě bilancuje v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. V rozhovoru vzpomíná na své první studio, cestu kolem světa, války i hvězdy, které portrétoval pro světové magazíny.

Foto: archiv umělce

Takto se před několika lety fotograf Antonín Kratochvíl zachytil vlastním objektivem.

Článek

Z mnoha vašich fotek je cítit napětí, dokonce i z klidných záběrů přírody. Jako by vzduchem vibroval pocit, že by se každou chvíli mohlo něco stát. Díváte se tak na svět odjakživa, anebo je to důsledek letité zkušenosti fotografa?

Asi to první. Když fotím, nepřemýšlím. Fotím z podbříška. Protože kdybych přemýšlel, tak tu momentku nezachytím. Takže to mám asi dané shora.

Přiměla vás retrospektiva bilancovat? Nedávno jste řekl, že do válek už jezdit nebudete.

S tím jsem skončil. To je náročná práce, nechám ji mladším. Teď už se jen hrabu v archívech. Tahle retrospektiva byla dobrá tečka.

To zní, jako byste se už rozloučil s focením vůbec.

Fotit budu dál, jen už ne to, co dřív. Naposledy jsem fotil ryby. Ozval se mi takový krásný velký časopis, Art Magazín, že připravují číslo s rybami, jestli bych neměl zájem. Fotilo se v Praze ve dvou rybích obchodech. To se mi líbilo. A dopadlo to dobře.

Takže se v podstatě vracíte ke svým začátkům v Americe, kdy jste fotil na zakázku.

Byly to sice zakázky, ale byly ušité pro mě, na můj temperament, a často jsem i sám nějaká témata nabídl. V Americe jsem nejdřív pracoval pro noviny L.A. Times, to bylo moje první zaměstnání. Brzy jsem se osamostatnil a založil jsem si studio, v Hollywoodu. Dařilo se mi, ale na konec mě to moc nebavilo. Nikdy jsem netoužil po komerčním úspěchu, i když jsem ho měl. Vždycky jsem chtěl být vagabund s kamerou.

Než se vám to podařilo, fotil jste i módu. To má k vagabundovi hodně daleko...

Měl jsem kontrakt s americkou Vogue, což je pro módního fotografa absolutní špička. Někteří v L.A. mi proto záviděli, ale nebylo to nic pro mě, ta povrchnost, řeči modelek... tak jsem se na to vykašlal. Chtěli mě, hledali lidi, jako jsem byl já, ale nešlo by to. Musel bych změnit celé své myšlení, úplně se převrátit.

Když jsem pak konečně jako imigrant dostal americký pas, rozhodl jsem se, že všeho nechám, pojedu okolo světa a budu celý rok jen fotit.

Foto: GHMP

Antonín Kratochvíl, Rumunsko/Romania, 1995

To jste si předtím asi vydělal dost peněz.

Kdepak, prodal jsem studio. Jednou jsem fotil písničkářku Joni Mitchell a jí se to moje studio moc líbilo, hlavně světlo. Chtěla, abych jí určitě zavolal, kdybych se někdy rozhodl ho pustit. Tak jsem se jí po čase ozval. Peníze jsem pak použil na cestu kolem světa, a ještě mi zbylo.

Co pro vás ta cesta znamenala?

Myslím, že mi změnila život a s tím i názory na mnoho věcí. Viděl jsem, jak jiní lidé žijí. Byl jsem tam s nimi, ne jako turista, spíš jako cestovatel. A to jsem chtěl, získat pocit sounáležitosti, přiblížit se svým tématům. Rád na to vzpomínám.

Než jste se po emigraci z totalitního Československa dostal do USA, prošel jste jako utečenec řadou evropských zemí, a dokonce jste se nechal naverbovat do francouzské cizinecké legie. Cítil jste někdy, že vám to později jako válečnému reportérovi nějak prakticky pomohlo?

Kromě toho, že jsem věděl, do čeho jdu, to nějaký užitečný efekt mělo. Oprášil jsem různé zkušenosti, jak se schovat, jak se chovat, co si sebou vzít. Auto jsem vždycky zaparkoval tak, abych mohl rychle odjet. Jako bývalý voják můžete využít miriádu věcí, ale stejně vám to negarantuje, že přežijete. Někteří i velmi zkušení váleční reportéři, které jsem znal, zemřeli.

Takže jste možná na konec ani nelitoval, že vás Francouzi tak podvedli, když vám vyhrožovali, že vás vrátí do Československa, pokud nevstoupíte do legie.

To byli pěkný s...! Seděl jsem zrovna ve vězení za nelegální pobyt, protože nás někdo udal. Strčili nás do takové kobky, kde „procesovali“ ty, které potřebovali naverbovat. Lhali nám, vrátit nás nemohli. No, Francouzi. Nemám je moc v lásce.

Skončil jste tehdy jako voják v Čadu. Jak se vám podařilo po roce utéct? Pomohl vám někdo?

Jedině tam nahoře, jinak to nevidím. Pak jsem se naštěstí dostal do Holandska.

Protože jsem po emigraci okamžitě zahodil pas, vždycky jsem všude skončil v deportaci za nelegální pobyt. Seděl jsem snad v každém takovém zařízení v celé Evropě. Byla to těžká životní zkušenost. Byl jsem mladej kluk, už jsem z toho byl dost roztřesenej. A tahle nevraživost úřadů skončila až v Holandsku, kam jsem se dostal po dezertaci z legií.

Foto: GHMP

Antonín Kratochvíl, Vittorio Storaro, italský kameraman ověnčený třemi Oscary, 1990

Holanďani nebyli tak přísní?

Belgičani by mě nejspíš vrátili do Francie, ale Holanďani byli liberální a dali mi politický azyl. Dodnes si myslím, že úředník, který mě měl na starosti, musel tušit, že jsem dezertér, ale neudal mě. Dokonce se mě zeptali, co bych chtěl dělat. To mě překvapilo, s tím jsem se setkal poprvé. Řekl jsem, že chci studovat umění, a oni mě nechali, abych se o to pokusil. Přihlásil jsem se na akademii, na obor fotografie. Přijali mě rovnou do druhého ročníku. Dostal jsem i stipendium pro uprchlíky. Měl jsem z něj tak na polévku týdně, ale bylo to aspoň něco.

Proč jste tam po studiích nezůstal? Vždyť byste měl přátelsky naladěné zázemí a mohl byste cestovat a fotit...

Protože bych se nemusel moc snažit. Jakmile tam dostanete glejt z akademie, že jste umělec, stát vás podporuje, zaplatí vám, ale na volném trhu nejste. Jenže já jsem se chtěl poměřit s těmi nejlepšími. Na to byla Amerika dobrá, ale tvrdá. Makal jsem jako blázen.

Takže je dobré se pomocné ruky rychle pustit, aby člověk neustrnul?

Rozhodně. V Holandsku jsem měl kamaráda, který se mnou studoval akademii, a ten se tam pořád motá... Mě ale bavilo jít na volný trh. Nebylo to lehké, ale můžu volně dýchat.

Dokázal jste ve válce jako fotoreportér odhadnout, že by vás nějaký průvodce mohl obelhat, nebo případně i prodat?

Když neznáte místní jazyk, je to těžké, zbývá vám jen spoléhat se na pocit. Většinou jsem měl průvodce, kteří byli už prověření, pracovali s jinými korespondenty. Ale i tak nikdy nevíte... Já měl štěstí, ale jiní ne. Je to nebezpečné povolání.

Tedy bylo, dnes už se hodně změnilo. Konflikty většinou fotí místní, často jen mobilem, ani kvalita není stejná jako dřív. Reportéry, jako jsem byl já, už média neposílají, aby nafotili dvanáct stran fotek. Celý ten byznys, pro který jsem pracoval, zmizel. Zájem mají ještě tak neziskové organizace, ty se snaží, aby lidé svědectví viděli kvalitně zpracované, protože potřebují získat finanční příspěvky.

Ani špičková světová média už neposílají fotografy na exkluzívní reportáže?

Ne, mají webové stránky, které zásobují lokální fotografové, a platí méně než dřív.

Internet média hodně změnil.

Myslím, že lidi zblbli. Mají moc informací a jen kloužou po povrchu, nezajímají se o podstatu. Kritické myšlení je nejdůležitější, musíte si vše ověřit, všechno očichat sama, a ne si dělat názor na svět přes mobilní telefon. Snad se to jednou zase změní.

Foto: GHMP

Antonín Kratochvíl, David Bowie, 2007

Vzal byste do ruky mobil jako foťák?

No jistě. Když jsem před lety učil fotku, viděl jsem i pár dobrých prací, které vznikly na mobilním telefonu. Ono to má i dobrou stránku. Než totiž překročíte hranici mezi kamerou a subjektem, musíte vytvořit dobrou atmosféru, intimitu. S mobilem je to snazší, není tak nápadný.

Taky jste portrétoval spoustu známých herců, zpěváků pro světové magazíny. Jak se vytváří při focení atmosféra důvěry s hvězdou?

Možná pomohlo, že jsem se na ně nikdy nedíval jako na hvězdy, vždycky jen jako na lidi. Asi to vycítili. Taky jsem si o nich hodně nastudoval, odkud přišli, co všechno udělali. A někdy jsem jim třeba i řekl, že se mi o nich zdálo, což byl kec, ale zabíralo to.

Davida Bowieho jsem třeba získal tím, že jsme šli hledat světlo. S Keithem Richardsem jsme si povídali o hašiši. Zrovna jsem se totiž vrátil z Afghánistánu a jeho to ohromně zajímalo. Jean Reno mě nechtěl pustit, tomu zase chutnaly moje doutníky. Měl jsem asi i štěstí, vždycky se mi povedlo najít společné téma.

Byli ochotní přistoupit na váš způsob práce, nebo jste musel strpět nějaké podmínky, jako se to stává hudebním a filmovým produkcím?

Z větší části se přizpůsobili, někteří si mě i sami vybrali, protože viděli moje portfolio, ale pár lidí se snažilo, jako třeba Bob Dylan, celý ten proces řídit sami.

Nechal jste se?

Svým způsobem jsem se mu přizpůsobil, navenek. On třeba najednou hodil placku do bláta, no tak jsem musel jít za ním. Na konec jsem ale udělal dobré fotky. Vybral si, líbilo se mu to. Dylan, to je ďábel. Zpívá falešně, ale básník je skvělý.

Jako fotograf jste docela brzy po emigraci začal jezdit do východní Evropy. Co vás tam táhlo?

Nostalgie. A tady jsem pořád měl maminku, ležela v LDN, chtěl jsem ji navštěvovat. Jenže mě sem nechtěli pouštět. S americkým pasem jsem mohl do všech zemí okolo, jenom sem ne. V Americe mi dokonce volali estébáci, že by se to dalo nějak vyřešit, ale to jsem hned odmítl. Když na něco takového přistoupíte, už v tom jedete.

Několikrát jsem sem ale pronikl. Měl jsem dobrý kontakt ve Varšavě. Jenže pak na něj asi přišli a vízum už jsem od něj víckrát nedostal. Jindy jsem zase v Holandsku podstrčil úředníkovi pas do štosu dalších, on ho orazítkoval a ničeho si nevšiml. Ale fotilo se mi tu špatně, s kamerou jsem byl pořád podezřelý.

Jezdil jste i dál na východ, byl jste v Mongolsku i Číně, dokonce už krátce po kulturní revoluci. Jak se vám fotilo tam? Vždyť jste asi měl pořád někoho v patách, ještě víc než tady...

Čína se tehdy snažila dělat propagandu a zvala novináře z celého světa. Dostal jsem se tam z Hong Kongu se skupinkou Američanů. Hlídalo nás asi deset fízlů, jenže já jsem se jim vždycky ztratil. Rozčilovali se, měli podezření, ale já se vymlouval, že chodí moc rychle.

Krmili nás hromadami jídla, přitom Číňani neměli co jíst, a kolegové žasli, jak se v Číně hezky žije. A protože běžný Američan není moc politicky vyzrálý, všichni tu propagandu spolkli.

Nafotil jsem tam čtyřicet rolí filmu, vyvolal je, zpracoval a založil. Po čase mi pak zavolali ze slavného nakladatelství Aperture, že chystají velkou monografii o Číně, jestli nemám fotky. Předmluvu pro americkou verzi napsala jedna čínská spisovatelka a ta řekla natvrdo, že Magnum a další agentury jsou propagandisti a že jediný Kratochvíl fotil popravdě. Z čínské verze moje fotky vyhodili. Na to, že mi je zcenzurovali, jsem pořád hrdej.

Od 90. let jste jezdil na Ukrajinu a do Černobylu. Sice jste říkal, že války už fotit nebudete, ale přece jen Ukrajina je nám dost blízká... Neprovokuje vás ten konflikt na Donbasu, abyste změnil názor?

Ať tam fotí mladí kluci, já už na to fyzicky nemám. Loni jsem ale byl po letech v Černobylu, když se mnou a s mým nejstarším synem Michalem točila režisérka Andrea Sedláčková dokument. Byl jsem trochu zklamaný. Atmosféru poznamenala turistika, už není tak pietní jako dřív. Někdy je lepší se nevracet.

Ani na cestu kolem světa, na kterou tak rád vzpomínáte?

Ani na ni. Všechny ty krásné země, které jsem tehdy viděl, už jsou úplně jiné. Všude jsou mrakodrapy.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám