Hlavní obsah

Finská spisovatelka Katja Kettu: Mám ráda velké příběhy

Právo, František Cinger

Sběratel dýmek je název sbírky deseti povídek finské spisovatelky Katji Kettu, kterou přijela představit na 22. ročník veletrhu Svět knihy Praha, jenž začal ve čtvrtek a potrvá do neděle. Každá z dýmek je opředena vlastní historií zavádějící do carského Ruska, na dalekou Sibiř, ale i do Berlína, jižní Afriky či Ameriky. Vystupují v ní postavy z předcházejícího románu Porodní bába, který zaznamenal úspěch i u českých čtenářů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Katja Kettu se věnovala animátorské práci, která ji přivedla k literatuře.

Článek

Jak těžké bylo vrátit se v románu Porodní bába do časů 2. světové války?

Šlo o léto roku 1944, o děj v Laponsku z doby, kdy bylo Finsko členem aliance spolupracující s nacistickým Německem. To není historie, na kterou je proč být hrdý. Žilo tam dvě stě tisíc lidí a přibylo sto tisíc vojáků, což zvlášť pro ženy bylo těžké období.

Existoval nějaký předobraz dějů?

Čerpala jsem z osudů své babičky, která se ocitla ve válečné zóně a své zážitky předala sestře a mé matce s tím, že se snažila dívat pozitivně na vše, co se událo. Prošla i extrémními situacemi majícími blízko k hororu. Takže jde vlastně o rodinnou historii spojenou s příběhem lásky s německým důstojníkem, která se jevila v hrozivé válečné situaci jako bláznivá.

Události z té doby jsou dodnes ve Finsku velmi citlivou věcí. Bylo těžké se dostat k faktům z těch časů?

Příběhy naší babičky byly rodinným tajemstvím, ale souvisely s obecnou historií. Poskytovaly příležitost k vykreslení plnokrevných postav v mezní situaci. Pro mě bylo důležité vědomí, že po skončení války babička přistupovala k životu velmi pozitivně, dívala se dopředu, byť měla za sebou hrůzné zážitky. Snažila jsem se pochopit, jak se různé osobnosti pohybovaly v měnícím se prostředí.

V současné české literatuře jsou populární především aktuální témata, vy jste se naopak vydala do minulosti. Proč?

Samozřejmě píšu dnes, vnímám současný život, ale rozhodla jsem se vrátit v čase. Byla to otázka politických změn, které tehdy ovlivnily životy lidí. V Čechách s tím máte v souvislosti s tou dobou rovněž své zkušenosti. Byl to čas spojený s velkou migrací po Evropě, ale i do Ruska a z Ruska. Měnilo se kolektivní vědomí. To pro mě znamenalo velké téma. Přitahovalo mě zjišťovat, proč a jak se vědomí jednotlivých lidí měnilo, jakou úlohu v tom hrála propaganda. Kdo plul s dobou, kdo si zachoval vlastní názor.

Mám ráda velké příběhy, mám ráda expresivní styl psaní. Každý den v té době k tomu poskytoval dostatek námětů. I proto jsem po tomto tématu sáhla.

Je těžké říci, které postavy vám byly nejsympatičtější?

Mám ráda hrdiny, které jsem viděla hlavně v postavě své babičky i matky, když byla malá. Mám ráda lidi, kteří nejsou zvyklí si jenom stěžovat.

Byl to i malý chlapec Alexej Ignatěnko, postava mého dřívějšího románu, jenž se dokázal chovat jako člověk v hrozném prostředí táborů.

O čem budete psát nyní?

Není to román, ale kniha o osudech finských emigrantů v USA v době, kdy tam žilo ještě hodně indiánů. Byli chudí, ale měli určitou vizi. To mě láká.

Výběr článků

Načítám