Článek
Sólově nekoncertujete často. Proč jste přijal nabídku vystoupit v cyklu Hybatelé rezonance?
Tato koncertní řada je unikátní v tom, že se v ní představují nejenom klasičtí pianisté, ale i jazzmani. Je to pro mě výzva, proto jsem na nabídku kývl. Navíc se koncert odehraje v nádherném prostředí a budu hrát na velmi kvalitní nástroj.
Je pravda, že v posledních letech především skládám, diriguju a aranžuju. Jako pianista jsem také mnoho let členem Josef Vejvoda Tria, ale poslední opravdu sólový koncert jsem měl v roce 2009 v kostele svatého Vavřince v Praze.
Hrát budete na špičkový nástroj firmy C. Bechstein. Těšíte se?
Je to součást té výzvy. Zaměstnanci firmy do Anežského kláštera nástroj dovezou a na míru mi ho naladí, na což se opravdu těším, protože to tak často nezažívám. Cítím ale i určité napětí. Každý ví, že v životě jsou dny, kdy se všechno daří, a naopak dny, kdy se nedaří vůbec. Věřím ale, že má příprava a okolnosti, o nichž jsem hovořil, povedou ke krásnému a zdařilému koncertu.
Představím vlastní skladby z oblasti jazzu. Žánrové prolínání, které je vlastní i cyklu Hybatelé rezonance, chápu jako přirozený proces. Napsal jsem například spoustu klasické hudby, od roku 2016 píšu například skladby pro slavnosti Navalis, které jsou věnovány svatému Janu Nepomuckému. Všechny mé kompozice jsou zaznamenány a lze je dohledat na různých platformách, například Spotify a podobně.
Pohybujete se i v oblasti populární hudby. Nachystal jste třeba nové aranže skladeb skupiny Lucie pro provedení se symfonickým orchestrem. Jak k té spolupráci došlo?
Než začal loni lockdown, měl jsem strašně moc práce. Bylo to šílené, měl jsem řadu zakázek. Kamarád tomu říkal turbokapitalismus. Potom to ale ustalo. Do toho mi zavolal Michal Dvořák z Lucie, že chtějí nově udělat projekt Lucie v opeře a že by bylo prima, kdybych zaranžoval nějakých pětadvacet jejich skladeb.
Tři nebo čtyři nakonec dělal Michal Nejtek, zbytek já. Trvalo mi to asi dva a půl měsíce. Nahrálo se album a letos v září a říjnu jsme měli být s Filharmonií Hradec Králové a Lucií na velkém halovém turné. To se ale muselo kvůli covidu odložit.
Kryštof Marek
Hovořil jste o tom, že žánrové prolínání vnímáte jako přirozený proces. Měl jste k němu sklony i dříve?
Měl jsem oba dědečky muzikanty, táta byl také muzikant, takže jsem vyrůstal v podnětné hudební atmosféře. Na piano hraju od tří let. Když mi bylo jedenáct, okouzlil mě jazz. Doslova mě dostal a já se mu v dalších letech plně věnoval. Teprve později jsem začal skládat i žánrově jiné skladby.
Spolupracoval jsem s Big Bandem Milana Svobody a Milan mě nechal skládat i aranžovat. Odtud jsem se pak dostal k dalším hudebním žánrům. V devadesátých letech jsem pracoval na hudebním nastudování muzikálů Pěna dní nebo Jesus Christ Superstar.
Následně jsem začal dirigovat, nastoupil jsem do svého prvního angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, začal jsem spolupracovat s Českým národním symfonickým orchestrem, kde mě oslovili také s aranžemi, a najednou jsem byl od jazzu dost daleko. Koncert v cyklu Hybatelé rezonance tedy vnímám i jako svůj návrat k začátkům.
A je skvělé, že ve druhé polovině večera mě podpoří jazzový saxofonista David Fárek.
Jaké jsou vaše autorské aktivity?
Skládám nebo aranžuju především na zakázku, ale nejraději samozřejmě komponuju vlastní skladby. Snažím se, aby všechno, co složím, šlo okamžitě mezi posluchače nebo na album. Nejsem takzvaný šuplíkář a nemám to ani rád.
Stalo se vám někdy, že jste hudbu na zakázku nestačil složit v daném termínu?
To se mi nestalo, ale zažil jsem situaci, kdy jsem byl v prvních dnech takříkajíc na suchu. V roce 2013 jsem dostal zakázku na velké hudebně-dramatické dílo. Odvezl jsem rodinu pryč, udělal jsem si doma pohodu a klid na skládání, ale čtyři dny jsem nenapsal ani notu. Říkal jsem si, že zavolám zadavateli a omluvím se, že nemám inspiraci, aby tu práci dal někomu jinému. Naštěstí se to během dalších dnů rozjelo. Potom už to šlo rychle.
Úplně v začátcích kariéry se mi ale také stalo, že jsem odevzdal práci, která nebyla dobrá, protože jsem to ještě moc neuměl. Víte, u skládání je těžké odhadnout, kolik času na to budete potřebovat. U aranžování to odhadnu snadno.
Pro pražské Studio DVA jste napsal scénický projekt Malý princ. Co vás vedlo ke zhudebnění slavného literárního díla?
Pohled na herce Honzu Cinu, který v něm ztvárnil hlavní a jedinou hranou a zpívanou roli. Dělal jsem pro Studio DVA Šíleně smutnou princeznu. Seděl jsem o pauze na balkonku, na němž je orchestr, a když jsem v jednu chvíli uviděl procházet pode mnou Honzu Cinu, napadlo mě, že je tohle přece Malý princ.
A hned mi ještě přišlo, že k té předloze pro něho napíšu hudbu a on bude na pódiu jako herec úplně sám. Doprovodí ho velký symfonický orchestr, čímž vznikne kontrast mezi širokým barevným hudebním světem a malým opuštěným člověkem uprostřed něho.
Předtím jsem viděl Honzu zpívat v televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas skladbu z repertoáru Montserrat Caballé Hijo de la Luna. Interpretoval ji v opravdu velmi vysoké poloze a já chtěl, aby tak zpíval i v Malém princi.
Máte svůj autorský sen?
Mám, ale nechci ho prozradit. Mám v hlavě nápad, který mě velmi oslovuje. Mohl už být na světě, ale to by nesměl být lockdown, který ho zbrzdil a posunul na jinou dobu. Věřím však, že k jeho realizaci dojde.