Dirigent baletu ND Václav Zahradník: Klasika, Arakain i death metal

Jeho otec Václav Zahradník byl úspěšným hudebním skladatelem a dirigentem. Právě on složil hudbu k filmovým hitům režisérky Aleny Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, nebo S tebou mě baví svět, včetně hitu Sladké mámení. Jeho syn na něj často vzpomíná a vůbec ho neotravuje, když ho s ním lidé srovnávají.

„Už to bude 19 let, kdy zemřel. Nebylo mu ani šedesát... Otec mě měl v 36 letech, ten vrchol jeho slávy jsem tedy buď vůbec nezažil, nebo jen jako malé dítě. Některé věci mám zprostředkované. Ale dobře jsem vnímal, když jsem jako malý kluk sledoval televizi, která byla jen jedna, tak tam většinou vystupoval můj otec. S tím byla spojená jeho největší sláva.

Ale on byl také fantastický autor hudby, skladatel, aranžér. Mám velkou radost, že jeho práce žije dál, jeho písně se stále hrají a lidé na něj vzpomínají. Takže já se k tomu hrdě hlásím a mám z toho radost.

Já moc ne, ale můj syn ano. Řeknu vám rodinnou perličku. V rodině jsou Václavové Zahradníkové už čtyři. Můj děda, táta, já a teď malý Vašík. Tohle je můj syn (ukazuje mi fotku). Teď je mu dvacet měsíců a má i tu přehazovačku a kudrlinky, jako měl můj otec. Byl jsem u jeho porodu a řeknu vám, že když mi ho dali do ruky, měl jsem sto chutí říct: ahoj tati (směje se).

Asi těžko najdete konzervativnějšího člověka, než jsem já. Mám rád tradice, výtvarné umění, architekturu a zajímám se o historii. Vezměte si například Svěcení jara. To je věc, kterou Stravinskij napsal tuším v roce 1912, přes sto let stará věc, která je dodnes moderní a dá se s ní pracovat.

Rád využívám možnosti hledat v materiálu, který dostanu zadaný, určité kvality, které bych potom mohl zhodnotit v představeních. Už přes dvacet let působím také jako korepetitor v baletu, má žena je baletka, takže dobře znám terminologii a proces nastudování. Dokážu myslet i na provoz v součinnosti souborů. Takže věřím, že to může být zajímavé nejen pro mě, ale snažím se, aby to bylo zajímavé i pro kolegy v orchestru, a všichni společně se snažíme, aby to bylo zajímavé i pro publikum.

To, o čem mluvíte, je otázka řemesla a zvyku. Pokud balet spolupracuje s orchestrem, je dirigent vlastně jediný člověk, který předává orchestru informace o tom, co se děje na jevišti. Protože při opeře slyší, co doprovázejí. Při baletu nevidí, ani neslyší nic a nikoho. Mám vždycky velikou radost, když se někdo z kolegů z orchestru přijde podívat na generálku, nebo představení. Protože to najednou fyzicky vidí a třeba řekne: Á, konečně jsem to viděl a už vím, proč tady v tom místě čekáme jako blbci (směje se).

V divadle je důležité nebýt nervózní. To si mohou dovolit sólisté, režiséři i někteří interpreti. Ale myslím si, že si to nemohou dovolit operní, divadelní, nebo baletní dirigenti osobně při výkonu jako takovém. Musíte být ten jednotící prvek.

Pravda je, že si nejsem stoprocentně jistý, že to je vždycky dobře. Někdy mám dokonce pocit, a už se mi to i stalo, že jsem se snažil takhle pomáhat, až jsem škodil.

Mám kolegu Sergeje Poluektova, jsme dva specialisté v ND. Myslím, že naše dvojpozice pianistů/dirigentů je trochu unikátní. Jsme součástí inscenačního týmu od prvního kroku. Když vytváříme novou inscenaci, která je originální pro ND, byť se jedná o klasický titul v nové verzi, tak my jsme ti první, kdo s choreografem, nebo režisérem, řeší posloupnost čísel, která čísla vypustíme, které takty a kterou hudbu si necháme do rezervy. Jsme vlastně trošku i spoludramaturgové představení.

Při zkoušce s orchestrem máme tu finální fázi už na začátku trochu v hlavě. A v tom je náš náskok. Má to výhodu v tom, že víme, kdy, co přijde, třeba velká zvedačka, a kdy se tedy na ni trochu připravit. Můžeme i trochu změnit dynamiku a v tom myslím, že může být náš největší přínos.

Dirigenti velkých jmen k tomu přistupují jako k dílu takovému. V mnoha případech při praví základ hudby daleko lip než my. Zase na druhou stranu ne vždycky se musí sejít s baletem. A pak musí narychlo během posledních pár zkoušek řešit věci, které jsou limitní. My jsme na to tady zvyklí a nemáme s tím problém. Když znáte dobře choreografii, je to, jako když znáte dobře text nějaké árie.

Je to nesmírně náročná práce. Podle mě si nikdo nedokáže představit, co ti lidé musí prodělat. Za tak krátkou koncentrovanou dobu, která je této profesi vyměřená. Zjišťoval jsem od své ženy, v čem je to tajemství, že tanečníci svou profesi tak milují, když je to taková dřina, a nikdy jsem na to úplně nepřišel. Asi musí být člověk trochu masochista. Protože je to o tom, nemít žádný osobní život, žít v hodně velkém stresu a drilu, pod neustálým tlakem.

Death metal byl v době, kdy jsem se hledal. To bylo na konzervatoři, kde jsem studoval klavír. Aby bylo mezi námi jasno, já nejsem moc dobrý klavírista. Moje nechuť k tomu, že bych měl cvičit, se nedá ani slovy popsat. Absolventským koncertem jsem uzavřel konzervatoř, klavír i death metal.

Arakaini byli úplně jiní. Je stále populární, když orchestr doprovází rockovou nebo metalovou skupinu. Hned tak to asi neodezní. Dnes se i filmy doprovázejí živým symfonickým orchestrem. Tehdy jsem se podílel na produkci i na dramaturgii koncertu. Na večerním představení jsem měl smoking a odpoledne si vzal bílé sako. Tím jsem se trochu vžil do kůže svého táty.