Článek
Rokem 1839 se datuje první doložená fotografie na českém území, o dvě léta později otevírá Wilhelm Horn první ateliér s daguerrotypií. Průkopnická technologie představuje svůdné řemeslo a postupně se z luxusu jen pro vyvolené přesouvá do ulic. Dnes už zřejmě nikomu nic neřekne jméno Františka Fridricha s jeho stereotypickými snímky v kukátku, nyní všudypřítomným laciným suvenýrem, zatímco sláva Jana Langhanse přetrvává stále.
Teprve se vznikem samostatné republiky, s níž se souběžně rodí avantgarda, se fotografie stává masovou záležitostí a v domácím kontextu vnáší na scénu první jména světového významu. Mistra aktů a čistoty geometrie Františka Drtikola, stylistického inovátora Jaromíra Funkeho, který se dostává až do sbírek newyorského Metropolitního muzea umění, nebo houževnatého Josefa Sudka, jenž si navzdory válečnému handicapu v podobě amputované paže vybuduje zasněnými zátišími mezinárodní renomé.
Poválečný útlum tvůrčích ambicí střídají do jisté míry renesanční šedesátá léta s dokumentární fotografií na výsluní zájmu. Je to období, kdy Ladislav Sitenský nerespektuje směr denního světla, Dagmar Hochová nachází půvab v nejryzejší obyčejnosti a hledáčku Václava Chocholy neunikne jediná celebrita. Příběh následného utužení poměrů započne odvahou Josefa Koudelky zvěčnit fatální srpnové dny roku 1968.
Během normalizace se tuzemští fotografové víceméně nevzdávají. V nitru svobodný zůstává třeba Jan Saudek před svou ikonickou oprýskanou zdí, Jindřich Štreit mířící zaznamenávat dění v nejzapadlejších koutech země nebo Libuše Jarcovjáková, jež cestu z totality hledá v zapovězené gay komunitě i četných sexuálních avantýrách.
Časový rozsah publikace neopomíjí ani polistopadovou éru, v níž panují obavy o přežití fotografie, které brzy rozptýlí příští generace umělců opírající se o jiné perspektivy a formy. Kupříkladu Tonu Stanovi, čelnému představiteli slovenské nové vlny, se daří skloubit vlastní záměr s prodejním účelem. Další autoři se nicméně vůči digitálnímu médiu povětšinou rozličně vymezují. Pavel Baňka černobílými analogy, Ivan Pinkava zase pomalými stylizovanými portréty.
Horák přiděluje každému, jenž si podle něj zaslouží větší obeznámení, uměřený prostor. Harmonický tok erudovaných a současně životných textů mu občas přerušuje kreslířka Lucie Šťastná s ještě dějovějšími komiksovými intermezzy, v nichž rozehrává estébáckou kontrolu natáčení Formanova Amadea či podvratnou kurátorskou činnost kunsthistoričky Anny Fárové. Jejich společné dílo je důstojným potvrzením bohaté historie, šíře a variability české, potažmo československé fotografie.
Může se vám hodit na Zboží.cz: